Little Things √ (FF One Direction, Louis Tomlinson Cz)

2/ School

„Sam? Můžu na chvilku?" ze dveří vykoukla mámina hlava. „No pojď, co potřebuješ, je to ohledně toho Londýna?" zeptala jsem se jí. Přikývla a sedla si na okraj mojí a Magdiny postele. Nejenom, že jsme musely sdílet jeden pokoj, protože bráchův musel zůstat nedotčený, ale i jednu manželskou postel. Byl to opruz, jen já jsem vždycky vstala jako debil a šla zhasnout, nebo když došlo na uklízení, všechen nepořádek jsem uklízela já. Teda až na její stůl, toho jsem se odmítala vůbec dotknout. „No, my jsme se rozhodli," při slově my jsem protočila očima, „že když ti dopadne přijetí dobře, můžeš jak za bráchou, tak na koncert." Skákala bych radostí, ale moje šance, že by přijetí dopadlo dobře je tak malá, jako vesnice, ve které jsem žila, a ta si říká malé město. Přestěhovali jsme se sem krátce před bratrovým konkurzem, nikoho jsem tu neznala, jen dvě holky. Dojížděly odtud do školy asi dvacet kilometrů. Nemusela jsem změnit školu, za což jsem byla neuvěřitelně ráda. Škola stejná, město jiné... „Však víš, já to těžko ovlivním, můžu jen doufat, že je zaujme můj dopis a vysvědčení. Potom by nebylo špatné, kdyby se mnou nastoupila i Laura," začala jsem vyjmenovávat věci, které mi zrovna přišly na jazyk. Utišila mě mávnutím ruky, „Neboj, to se povede," mrkla na mě a odešla z pokoje. Taky blbost, vybírat si studenty podle jejich vysvědčení.

Někdo rozsvítil světlo. Snažila jsem se zklidnit. Moc dobře jsem věděla, kdo blikal lampou v pokoji. Kdyby si vzala svoje věci a šla někam do pekla, ale ne, ona si chodila pro oblečení kousek po kousku a musela při každé své výpravě sáhnout na vypínač. A to je teprve půl sedmé. Neochotně jsem se zvedla z postele. To je tak, když jdu spát o půl jedné v noci a ráno vstávám brzo. Při vstupu do kuchyně jsem zastihla Robina, chystajícího naše svačiny do školy. Nabídnul mi už dřív mu říkat křestním jménem, bez protestů jsem přijala. Nebyla jsem moc nadšená z rozvodu a následného stěhování do ještě menšího města na Moravě, než jsme bydleli předtím, ale jak bych to ovlivnila? Navíc je to ten nejlepší nevlastní táta, jakého jsem si mohla přát. Ponořená v myšlenkách jsem zasedla ke stolu a soustředěně žvýkala rohlík s Nutellou.

„Máš to?" zaskočila mě svou otázkou Laura. „Co mám mít?" nechápavě jsem na ni hleděla. „No, jestli to máš domluvené," dala si ruce v bok. „Popravdě? Netuším. Máma mi sdělila, že když mě přijmou, můžu na koncert a za bra..." uvědomila jsem si, že tohle říct nemůžu. Laura nadzvedla obočí, tak jsem se to pokusila dokončit:„A zabrat místo na internátu," usmála jsem se na ni nevinně. Doufala jsem, že se v tom nebude více pitvat, i když vysvětlovat jí moje přeřeknutí by bylo to nejjednodušší. Celý den jsem byla jako na trní, nedokázala jsem se ani trochu soustředit a na každého jsem při sebemenší chybě nebo trochu osobní otázce naštvaná a jen se těšila domů. Co kdyby mě přece jenom vzali? No, každopádně jsem si za chvíli měla přečíst rozsudek. Zůstanu tady, nebo po Novém roce letím za dobrodružstvím?

Blížila jsem se ke schránce. Přestože jsem se snažila prodloužit si cestu, dokonce jsem nejela autobusem, přečtení dopisu se nenávratně blížilo. Jen dvěma prsty jsem ho chytla a po vstupu okamžitě s oklepáním hodila na botník. Roztřesenýma rukama jsem pomalu trhala obálku. „Teď nebo nikdy," zašeptala jsem a nadechla se. Kousek po kousku jsem vytahovala hustě popsaný papír. Hledala jsem to jedno úžasné slovo, přijata. Prozkoumávala jsem řádek za řádkem, slovo za slovem. Nenacházela jsem ho. Skoro jsem s tím byla smířená, až na předposledním řádku bylo tučně napsáno PŘIJATA. Zírala jsem na to v němém úžasu. Několikrát jsem na prázdno polkla a otevřela pusu, abych ji následně zase zavřela. „MÁM TO!!!" zakřičela jsem, když jsem se trochu probrala z prvotního překvapení. „Co, krámy?" ozvala se Magda z pokoje. Vždycky tak příjemná. Skoro jako brácha. Toho by taky nenapadlo nic jiného. Přiskákala jsem do pokoje a začala si zpívat. Abychom si rozuměli, nezpívala jsem nijak škaredě, spíš naopak, ale jak mi všichni říkali, nesměla jsem křičet. No a co Samantha právě dělala? Bude zázrak, jestli zítra můj hlas nebude jen šepot, nebo když mi nebude přeskakovat.

Ahojte :D zase po skoro týdnu jsem zase tady, tak snad jste na mě nezapomněli :) Chtěla jsem tu část udělat o něčem a delší, moc se to nepovedlo, za chvíli se to (doufám!) trochu rozjede. Co myslíte, jak se to bude vyvíjet? Kdy se potkají? Sednou si navzájem, budou navzájem provokovat nebo to bude přátelské škádlení?

xxMagicAnik