Little Things √ (FF One Direction, Louis Tomlinson Cz)

3/ What are you doing here?

To je to, o čem jsem včera mluvila. Vzbudila jsem se úplně bez hlasu. „Tak to je skvělý," bručela jsem si pro sebe. Co budu dělat? Vstala jsem z postele a zamířila do kuchyně. „Dobré ráno," zašeptala jsem, protože hlas mi vypověděl službu. „Co se stalo?! Jak to, že nemůžeš mluvit? Víš, co jsem ti říkala o tvých ztrátách hlasu?!" Při máminém monologu jsem protáčela oči, samozřejmě tak, aby mě neviděla. Následoval by další proslov a to bylo teprve půl sedmé ráno. Ale hlas jsem neztratila poprvé, bohužel. A tentokrát to bylo mojí vinou. „Já to neudělala schválně. Prostě,... jen jsem si zpívala," chrčela jsem. „No, co s tebou? Mazej do pokoje a vem si s sebou čaj, dneska nikam nejdeš." Vděčně jsem se usmála. Ne, že bych se chtěla ulít ze školy, ale za skoro pět měsíců jsem zůstala doma asi jenom jeden den. Tak moc jsem se těšila na den jen pro sebe, přestože budu kontrolovaná co pár minut, jestli dělám, to co mám. Odklidila jsem se do pokoje, aby si to snad ještě nerozmyslela a zůstala tam, dokud všichni neodešli. Jakmile za všemi zacvakly dveře, odcupitala jsem do obýváku, pustit si televizi.

Usnula jsem. Probudila mě až hodně hlasitá reklama. Se zavrčením jsem se podívala na hodiny, které ukazovaly něco po jedné. Šla jsem se nachystat, Karolína tady za chvíli bude. Měly jsme takovou domluvu, když jedna z nás nešla do školy, druhá jí přinesla sešity. Zazvonil zvonek. Přihrnula jsem se ke dveřím, kde jsem zmáčkla tlačítko na domovním telefonu (snad mi rozumíte, myslela jsem ten „bzučák"). Jen jsem přiotevřela dveře, okamžitě vrazila dovnitř udýchaná Kája. „Co se děje?" zeptala jsem se trochu vystrašeně. „Neděje se nic, nestíhám, stačí, když ti dám sešity a zase půjdu?"

„Ne, jasně, že ne. Doufám, že žádné překvapení dneska nebude." Měla jsem trochu strach, její nápady bývají, hm...zajímavé. „Ne neboj, nikdo nechtěl jít." Když to řekla na hlas, trochu jsem posmutněla. Ale co, stejně bych dneska neměla moc mluvit. „Dobře, jo," sáhla jsem do kapsy a vyndala obálku. „Všechno nejlepší!" zakřičela jsem a zamávala jsem jí před obličejem s dárkem. Chvíli jí trvalo, než jí to došlo. Zírala na obálku a pomalu jí trhala. Když uviděla, co se v ní nachází, po tváři se jí rozlil úsměv. „Děkuju! Naše nejoblíbenější skupina!"

„Jo, naše nejoblíbenější skupina," opakovala jsem po ní poněkud křečovitě. Kdyby věděla... Byla jsem skoro jako jeho kopie. Na rozdíl od něho, mi tmavě hnědé vlasy spadaly někam do půli zad a jeho zelené oči nahradily tmavě hnědé.

„Ale víš, že je to už tento víkend?" podívala se na mě zděšeně. „No jasně, vím to, letíme hned zítra, projdeme si Londýn a o víkendu půjdem na koncert." A pokud vše půjde dobře, budete mít s Laurou menší infarkt, dořekla jsem v duchu. Měla jsem totiž v plánu je seznámit s bráchou, jednak proto, že jsem trochu mailovala s Modest!em a ti to povolili, nikdo nás neuvidí, takže pro všechny to bude bezpečné a taky proto, že je Kája naprosto miluje. Laura z toho asi moc odvařená nebude, ale určitě jí to nebude vadit. Uvažovala jsem, ale ze zamyšlení mě vytrhl zvuk otevírání dveří. Nakoukla jsem do chodby a spatřila Magdu, vyzouvající si boty. „Čau, co tu dělá tahle?" pohodila hlavou směrem ke Karolíně. „Já už jdu, no nic, moc se těším na ten koncert," schválně zdůraznila slovo koncert. Magda protočila očima. Neměly se navzájem rády, měla radši Lauru. „Jaký koncert?" zeptala se se zájmem Magda, když se za Kájou zabouchly dveře. „One Direction," řekla jsem a začala si chytat oběd. „Cože?!" zalapala po dechu.

„Tys tehdy u té večeře neposlouchala?" pobaveně jsem se na ni podívala. Vypadala, jako by měla každou chvíli začít skákat.

„Přivezeš mi autogram Nialla, že jo?"

„Jestli se k němu dostanu, tak určitě," přikývla jsem trochu zmatená. Před chvílí skoro nakopla Karolínu a teď tady škemrá o podpis Nialla. Moc je neposlouchala, ale Nialla zbožňovala.

„Aww, proč nemůžu jet taky?"

„Protože je to svým způsobem oslava Kájiných, Lauřiných a mých narozenin," Majda si odfrkla. „I když Laura je má až za skoro tři čtvrtě roku a já pro ni plánuju něco mega super ultra úžasného," potutelně jsem se usmála. Magda se nadechovala, aby mi něco řekla, ale přerušil ji zvonek.

Bylo nemožné, aby to byla Karolína, proto jsem otevřela dveře na balkon, abych se podívala, kdo je dole. Uslyšela jsem pouze dva hluboké hlasy, takže jsem urychleně zavřela dveře na balkon a odešla si dojíst oběd. Zvonění ale neustávalo. Podívala jsem se kukátkem do odrazu ve dveřích a spatřila poskakující oranžovo-tmavě modrou bundu poskakovat před vchodem. Chytla jsem se za čelo. To nemůže být pravda...Obula jsem si tenisky a seběhla dolů.

„Co tady děláte?" ptala jsem se vyděšeně. „My jsme se na tebe přišli podívat," odpověděl Noah. „Proč?"

„Rozhodli jsme se dvě minuty před vystoupením," zasmál se.

„Aha,..."

„Nechceš si jít nahoru pro pití a my tě potom zavoláme? Až přijde Laura?" Nechápavě jsem se na něho podívala, ale zalezla jsem zpátky se aspoň převléct. Za pár minut jsem byla zpátky, byla jsem nervózní z toho, že tam ti dva jsou. Nikdy tohle neudělali a to jsem minulý rok byla doma prakticky pořád. „Slyšeli jsme, že tě přijali," usmál se Noah. „Jo, to jo," podívala se jinam. Můj zrak zabloudil k hromadě skládající se z bund a batohu a tašky, položené hned vedle schodu u vchodu. Noah i přes mé varování, že na něho přijde sousedka, otrhával trny z růží, které rostly přede dveřmi, a Tomáš přeskakoval menší keř. „Proč jste neřekli Karolíně, že přijdete? Chtěla jít s váma," zeptala jsem se pro změnu Tomáše. „My jsme jí ani neviděli, byla na nás moc rychlá," pokračoval v přeskakování keře. Netušila jsem, jak prolomit trapné ticho. Moje záchrana byla Laura, která se vynořila zpoza rohu a nadšeně poskakovala. „Jde se slavit," řekla zadýchaně. „Co? Proč?" Laura vytáhla kus papíru z kapsy a mávala mi s ním před obličejem. Jediné, co jsem stihla v té rychlosti zahlédnout, bylo razítko úplně stejné, jako jsem měla i já na dopise. Po chvíli mi to došlo. V objetí jsme začaly skákat dokola. Když jsem měla obejmout Noaha, zarazila jsem se. Obešla jsem ho obloukem a raději šla k Tomášovi. Mezi mnou a Noahem bylo napjetí. Nebavili jsme se nikdy spolu a myslím, že ani jeden to nechtěl začínat. Nerozuměla jsem mu, a on mě nejspíš taky ne. „Tak kam? Já to tady neznám, to se klidně přiznám," ozval se Tomáš. „Kamkoliv," zavrčel Noah a Laura ho zpražila pohledem. „Teda, chtěl jsem říct, co třeba cukrárna? Abychom se s vámi mohli rozloučit? Slyšel jsem, že zítra letíte na koncert nějakých teploušů," na tváři vykouzlil falešný úsměv. Ignorovala jsem jeho poznámku. „A vracíte se přesně na Vánoce a potom, zase letíte pryč," dokončil za něho Tomáš. Laura mu stiskla ruku a děkovně se na něj usmála. „Rozlučování začíná za tři, dva jedna..." „TEĎ!" zakřičeli jsme všichni najednou.

Ahojte :DD Pátek je konečně tady a s ním i další díl. Tak co, kdo je teda ten její bratr? Je tam nějaká malinká nápověda :DD Určitě budu ráda za komentář s názorem na tuto fikci, popřípadě hvězdičku :). Vím, že je to teprve třetí díl, ale chci slyšet jenom názor těch, co to čtou. Nebudu se zlobit ani za to, když povídku dáte přečíst svým kamarádům na wattpadu, sdílení... Jen to neberte, jakože vás k tomu nutím, hlavně to ne :D Hlavně se nelekejte jména Noah, nemá to nic společného s (U)NS. Jo a co říkáte na obálku? :)

Mějte se :)

xxMagicAnik