Little Things √ (FF One Direction, Louis Tomlinson Cz)

18/ I would like to visit my family

Mám pro vás pár oznámení, ale myslím, že to většina zase klasicky přeskočí. Co už.

1. Autorka Locker 17 tady na Wattpadu byla naposledy v červnu minulého roku a nikdo neví, kdy se zase vrátí ke psaní alternativního konce k této fikci. Napsala jsem jí všude možně, ale jak říkám, pěkných pár měsíců tady nebyla

2. Tento díl je zase krátký, vím. Příští odhaduju na 1500 slov, snad tím někomu udělám radost :)

3. Blížíme se ke 2000 přečtení a 300 votes, bez vás by to nešlo! Moc vám děkuju <3

4. Tohle je asi všechno, jestli jsem vynechala něco, co byste chtěli vědět, napište do zpráv nebo komentů, nekoušu ;)

xxMagicAnik

"Pomožte mi to někdo sesmolit, prosím," odvrátila jsem se od počítače směrem k nim. Všichni se namačkali na jeden gauč, odtud je prý na televizi nejlíp vidět. Sledovali nějaký tuctový seriál a na moje řeči, jež pochopil jenom Harry, že je to jako Ordinace v růžové zahradě; jediné, co to má je nekonečný počet dílů, hlasitě protestovali. "Tomu vůbec nerozumíš, to je ten nejkvalitnější seriál, jaký jsi kdy viděla," poklepal Liam na místo mezi ním a Louisem.

"Potřebuju dopsat toto," pohledem jsem zabloudila k monitoru a zase zpátky. Louis se začal ošívat, jako by se chtěl zvednout z pohovky, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a nevstal. "Prosím prosím," kňourala jsem, dělajíc psí oči na každého z nich. "Už ti jdu pomoct," urychleně vystřelil Louis, přestože se ještě před chvílí šklebil. Stoupl si za mou židli

Stoupl si za mě, opírajíc se rukou o opěrku židle a snažíc se mi pomoct. „Napiš tam, že je to ozdravná dovolená," radil ještě od televize Niall. „To by asi neprošlo; co třeba, Návštěva rodiny vzdálené kilometry?" nadhodila jsem. To už mě nikdo; teda skoro nikdo neposlouchal. „Jo, to zní dobře," pokýval Louis hlavou na znamení souhlasu.

Nechápala jsem jeho chování; vždyť když znám někoho pár týdnů a skoro se nevídáme, nemám k němu skoro žádný vztah, rozhodně ho ráno nedoprovázím do školy, nebo nepomáhám sepisovat uvolnění kvůli návštěvě. Ale právě toto se dělo, byl to přinejmenším divné, protože jsme se opravdu neznali příliš dlouho, a buďme k sobě upřímní, moc dobře jsme nezačali. A navíc, Louis se k tomu vyjádřil více, než jasně.

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/

„Myslíte, že to tak může být?" položila jsem před ně již vytištěný popsaný papír. „Podepiš se třema křížkama." Liam už se natahoval pro propisku, již jsem rychle odstranila z jeho dosahu. „Já to podepsat nemůžu, může jenom zákonný zástupce nebo rodič, nic mezi tím." Až teď jsem si to uvědomila, a bez podpisu nám to neprojde. „Dej mi to," Louis mi jemně vyprostil propisku z prstů.

„Čí podpis by to měl být? Máš někde předlohu, jakože tvých rodičů?" vzhlédl ke mně od konferenčního stolku. „Myslím, že ne, ale podívám se," otočila jsem se na patě a začala se přehrabovat v batohu ve snaze najít v průkaze nebo kdekoli jinde záchranu v podobě podpisu rodičů.

„Mám!" vykřikla jsem po zjištění nalezení papíru, na němž byl podpis obou rodičů. Předložila jsem ho Louisovi na stůl. S napětím jsem ho sledovala, když si na čistý papír párkrát zkusil škrabopis mých rodičů, jejž následně suverénně překreslil na žádost o uvolnění.

„Jaks to udělal?" Všichni na něj vykuleně hleděli. „To jsou roky falšování omluvenek," se smíchem na nás mrkl. Byla to kopie, za níž by se nemusel stydět nikdo.

Schovala jsem papír do složky, bůh ví, co by je ještě napadlo tam dopsat. „Moc děkuju," podívala jsem se na Louisovi do očí, od nichž bylo tak těžké se odvrátit. Chvíli jsem tam jen tak stála, ztuhlá pod Louisovým pohledem do té doby, než do mě Harry žduchl. „Kdy to budeš odnášet?" zeptal se mě důrazně, abych si uvědomila, že mám konečně odtrhnout oči od Louise.

„Ehm, z-zítra, hned zítra," roztřeseně jsem odpověděla. „Sam, prosím tě, pojď na chvíli za mnou, potřebuju jen něco vyřešit," hlavou mi naznačil, abych ho následovala do pokoje. Jen, co se za námi zabouchly dveře, spustil: „Co to bylo vedle?" vykulil na mě oči. „Ty si nic neuvědomuješ! Co to mělo znamenat?" nervózně se posadil na svou postel. „C-co? Co co mělo znamenat?" zmateně jsem ho sledovala.

Zvedl se z postele a začal přecházet po pokoji. „Nebuď vystrašená, bylo to hodně divný. S Louisem jste najednou oba ztuhli, dívali se jeden druhému do očí, bylo to skoro strašidelné, ale zároveň strašně roztomilé," usmál se na mě, když to popisoval. Zčervenala jsem; doufala jsem, že si toho nikdo nevšimnul, avšak jak vidět, Harrymu neušlo naprosto nic.

„Ale je ti jasné, že má přítelkyni, již se tak rychle nevzdá?" To už se nesmál, ptal se mě naprosto vážně. „Jestli máš na mysli Eleonor, tak o té vím. A nemysli si o mně, jaká jsem rozvracečka nebo něco tomu podobného, protože za to nemůžu, to se prostě naráz stane."

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/

Roztřeseně jsem zaklepala na dveře od ředitelny. Zevnitř se ozvalo tlumené ,Dále'. Pomalu jsem vstoupila, prvotní odvaha již vyprchala. „Dobrý den, ehm, mám na vás malou prosbu." Ředitel vzhlédl od svých papírů. „Co by to mělo být?" Přešla jsem blíže k jeho stolu, v ruce držíc trochu pokrčený papír.

„Tak se na to podíváme, uvolnění?" tázavě si mě změřil pohledem. Přikývla jsem na souhlas, na slova jsem se nevzmohla. „S tímto nemám problém, na vás je spoleh, aspoň pokud vím." Hm, kdyby věděl o tom podpisu. Ze stojanu na tužky vytáhl propisku a svým podpisem stvrdil souhlas. „Tady to máte, vraťte se nám v pořádku," mrkl na mě. „Děkuju," strnule jsem se usmála. Zabouchla jsem se širokým úsměvem dveře, ale radost, mi nebyla dopřána na moc dlouho.

„Ale ale, koho to tady máme? Není to náhodou sestra samotného Harryho Stylese, toho květáka z One Direction?"