Magička

Kapitola první

Kdo by si pomyslel, že já, podprůměrná adeptka, snižující se k nejapným vtípkům, dostanu za úkol něco tak vážného, jako je ochrana důležitého panovníka ve vedlejší zemi? Stále jsem nemohla přesně pochopit, o jaký vtip se to mistr pokouší, když si panovník vyžádal jeho přítomnost. 

Jaký bude asi obličej toho panovníka, až se dozví, že mám onu práci zastat já? Nijak vzhledově vyčnívající osoba s průměrnou výškou, speciální jedině tak ohnivě rudými vlasy, sahajícími k zadku a s uhrančivě zelenýma očima. Obě věci šťastně zděděné po rodičích. Ovšem s mou prohnilou osobností je to jinak. Nadále jsem se rozhlížela po okolí ze sedla své věrné hnědky, která při klusu žužlala udidlo, evidentně rozčarovaná, že jsem si ji dovolila donutit do rychlejšího pohybu. 

Opětovně škubla hlavou, až nepříjemně stáhla i mé ruce. „Tak to by stačilo zlatíčko. Chceš snad hladovku?" zmiňovaná kobylka popuzeně zafrkala, ale dalo se říci, že přestala jančit. „Dobrá tedy, copak to tu máme..." zamumlala jsem spíše pro sebe, hledajíc onen důležitý pergamen, na který mám údajně dávat nesmírný pozor a předat ho osobně panovníkovi. Nakonec jsem onen dokument našla, ale už nevypadal tak váženě, jako v momentě předávání. 

Pokrčila jsem nad tím rameny, a i přes jasné varování, že tenhle dopis nesmím číst, jsem si dopis rozložila před sebe a díky jednomu základnímu kouzlu otevřela onen pergamen bez poničení pečetě. „Jako bych vás mistře slyšela, že je tohle špatná věc, a že jste mě varoval, abych to nedělala," uchechtla jsem se nad představou naštvaného mistra a pokračovala v dopise. Načmárané runy jsem přelétávala pohledem. 

Buďto to byli nezáživné věci, nebo něco, co jsem dávno věděla. „Proč má ten panovník tolik titulů?! Jakoby to sám osobně četl. Pfe, pochybuju, že by někdo živej dokázal celé jeho jméno vyslovit bez toho, aniž by si u toho neukousnul jazyk..." mrmlala jsem si pro sebe, při čtení jména Jeho Výsosti i se všemi tituly, kterých bylo přehršel. 

Oči mi nadále utíkaly po runách, které se při krkolomném klusu kobylky jen stěží daly číst a nepomáhal tomu ani mistrův rukopis, který vypadal, jakoby jej psal nohama a ještě opilej. „Jsem si vědom Vaší těžké pozice, bla, bla, bla... Nuda. Nuda. Vím... A hele, něco o mé úžasnosti!" Předčasně jsem se zaradovala, ale tvář se mi stáhla do nesouhlasné hned, co jsem to dočetla. „Neposlušná? Možná trochu. Bez racionálního myšlení? Ne vždy..." brblala jsem si pod vousy. „Při výuce na Královské Vysoké škole magie, adeptka Akane Levis, prokázala výjimečný talent k praktické i teoretické magii, rozvinutou intuici, rychle se přizpůsobuje různým situacím..." ha! Vítězoslavný úsměv mi byl sražen dalšími větami. "Bla... bla... Nesystematická, výbušná, netrpělivá..." oči došly až nakonec řádků, kde stálo jen doporučení mé osoby na panovníkův problém, kdy pokračování bylo psáno neviditelným inkoustem, aby bylo uchráněno před mou zvědavostí.

„Jsem hříšnice, kterou napraví jedině Peklo."

***

„Luxio, ještě jednou a já tě opravdu nechám o hladu!" zavrčela jsem ke své kobyle, která nespokojeně zafrkala a poposkočila na místě, díky čemuž neúprosně zaúpělo moje pozadí a z mých rtů vyšlo krátké zasténání, které následovalo peprné zanadávání na příčinu bolesti. Herka mizerná! 

Nakonec se kobylka osmělila, přestala blbnout a jela směrem do hlavního města, které nemohlo být daleko. Onen dopis jsem šikovně zamaskovala a nebylo vůbec poznat, že byl otevřen. Na druhou stranu má snaha o narovnání důležitého dopisu byla odměněna neúspěchem a zdálo se, že jsem to jen zhoršila. „Nu co, důležitý je obsah, kdyby něco, tak to svedu na nějakou potyčku s nepřáteli," pokrčila jsem nad tím rameny, zastrčujíc si dopis zpět do vnitřní kapsy mé kožené vesty, kterou jsem měla na sobě. Leč bylo léto, dnešní den byl obzvláště chladný.