ASYLUM

6. kapitola

Zatímco se Jongin vzpamatovával, po schodech se rozeběhlo šest párů nohou. Za pár vteřin už do pokoje vběhli Junmyeon a Yixing, za nimi Jongdae a Minseok. Ve dveřích zůstali stát Baekhyun s Chanyeolem, jelikož by se do zastavěného pokoje nevešli (a Baekhyun stejně raději zůstal na chodbě, kde bylo více světla).

Notnou chvíli bylo slyšet jen lapání po dechu. Nikdo se nezmohl ani na slovo.

Kyungsoo byl v polosedu opřený o bok vnitřku skříně. Byl skoro celý umazaný od krve, hlavně obličej a krk, jako by se otíral zkrvavenou rukou. Oblečení měl poseté různě velkými rudými skrvnkami. Zdálo se ale, že jediné, co bylo skutečně zraněné, byla pravá dlaň a prsty, jako by se pořezal proto, aby něco napsal.

Ne, Kyungsoo skutečně něco svou krví napsal.

Na vnitřní straně skříně byl rychle načmáraný vzkaz. Musel být napsaný před pár minutami, jelikož konec vzkazu ještě nestačil zaschnout. Jednotlivá písmena se roztékala a tvořila tak efekt písma vhodného na plakát k nějakému hororu, až na to, že tohle nebyl film.

JSEM D.O. NECHTE KYUNGSOOA BÝT, NEBO MU UBLÍŽÍM.

Kyungsoo se klepal, ale zatím nijak nereagoval. Co to říkal Luhan? Že je posedlý? pomyslel si Jongin. Udělal krok směrem k němu.

Kyungsoo najednou vyskočil, začal vykřikovat slova v jazyce, který nikdo z přítomných neznal, a vrhl se na Jongina.

Jako první zareagoval Yixing. Místo aby se složitě prokličkoval mezi nábytkem, proklouzl kolem pingpongového stolu, přeběhl po posteli a už byl u nich a snažil se z černovláska jeho agresivního spolubydlícího sundat. Na pomoc mu přispěchal i Minseok, jelikož jak se zdálo, Kyungsoo se jen tak nevzdá. Na tak malého a hubeného kluka měl docela sílu.

Jongin se snažil bránit tak, aby malému černovláskovi neublížil, ale moc to nešlo. Přítomnost dvou dalších osob to jen ztěžovala, a tak než stačil Minseok chytnout Kyungsoovy ruce, měl Jongin pořádně rozdrápané tričko.

Hned poté, jakmile byl Kyungsoo nedobrovolně zastaven, uklidnil se. Jongin se zděšeně podíval na své ruce. Oba rukávy byly tak roztrhané, že v podstatě už neměly za co držet, a tak samovolně opadly a odhalily tak jizvy a čerstvé krvavé šrámy.

Kyungsoo se usmíval. Byl to takový ten nepřítomný pohled, ale přesto říkající, že dotyčný udělal něco podlého a je na to pyšný. Ale nejděsivější na tom asi bylo, že se Jonginovi díval přímo do očí. Na pár sekund, pak se jeho výraz změnil zas na ten typický zmatený, jaký obvykle míval.

Ne, Jongin si byl jistý, že se mu změnil nejenom výraz, ale rovnou celý obličej.

Luhan měl pravdu.. Kyungsoo skutečně je posedlý. Tohle je daleko za hranicemi imaginárního kamaráda jménem D.O.

D.O o něm všechno ví. Ví tady o každém něco, co zná jen on sám, a je připraven toho prostřednictvím Kyungsooa využít.

Minseok pustil Kyungsoovy ruce a otočil se na Jongina. Zaregistroval jeho zděšený výraz, sledoval jeho pohled, až uviděl napůl krvavé a napůl zjizvené paže.

Samozřejmě by nebylo nic divného, kdyby se někdo z nich řezal. Minseok o nikom z přítomných nic osobního nevěděl, ale nepřekvapilo by ho, kdyby za sebou někdo měl tak silný traumatický zážitek, že by měl potřebu se sebepoškozovat a tak se aspoň na chvilku zbavit myšlenek na minulost. Ale Jonginovo poškození bylo rozsáhlé, staré jizvy nahrazovaly ty novější a ty překrývaly čerstvé šrámy. Ty nejčerstvější mohly být jen několik hodin staré, pomyslel si.

Celá tahle scénka trvala jen pár sekund, které halilo zaražené ticho, než se Jongin vzpamatoval. Obrátil se, prokličkoval mezi nábytkem, strčil do toho, kdo mu hned neuskočil z cesty, a zamířil do svého pokoje, kde se následně zamknul. Zbytek osazenstva zůstalo v pokoji číslo pět zírat na Kyungsooa.

"Co se to právě teď stalo?" vyhrkl Baekhyun. Ti, co byli Jonginovi za zády, pochopitelně neviděli jeho ruce, a blonďáček s Chanyeolem byli v tak blbém úhlu, že jim ušel i Kyungsooův/D.Oův úsměv.

"Řekl bych, že utekl proto, že nechtěl čelit otázkám týkajících se jeho paží," odvětil Yixing. Když si všiml, že toto vysvětlení nestačilo, dodal: "Vypadá to, že se už hodně dlouho sebepoškozuje a některé rány byly jistě i z dneška. Nechce o tom nejspíš mluvit."

"Není třeba se o tom bavit teď, když ten, koho se to týká, tu s námi není. Navrhuji jít zpátky dolů a začít s programem," ohlásil Junmyeon, když se zdálo, že se spustí debata.

Pokoj číslo pět se pomalu začal vylidňovat, jak se jeden po druhém šourali zpátky do společenské místnosti.

-

"Co se stalo? Jak to, že jsi věděl, že už našli Kyungsooa?" zeptal se zmatený Sehun, když se vytrhl z Luhanova sevření. "Proč Jongin křičel?" dodal šeptem.

Luhan mu neodpovídal, místo toho si sedl na parapet a sledoval stahující se mračna.

"Odpověz mi. Co se tam stalo?"

Bledý mladík vzdychl. Bylo snad i lepší, když se ho Sehun bál stejně jako ostatních a nepromluvil ani slovo. "Jak jsem říkal Jonginovi, Kyungsoo je posedlý. Napsal vzkaz svou vlastní krví."

Ani to nestačil doříct a uslyšeli pár dalších výkřiků. "Teď se Kyungsoo vrhl na Jongina."

"Jak to, že to všechno víš?" zeptal se Sehun, opět šeptem. Ovšem z jeho tónu bylo zřejmé, že není vyděšený, spíš zvědavý a trochu vzrušený, že je jeho spolubydlící tak jiný.

"Duchové."

"To nestačí. Jak to, že víš všechno? Ani duchové neví úplně všechno."

Luhan slezl z parapetu a popošel, aby byl blonďákovi blíž. "Nejen, že ví, co se právě děje, také znají minulost. Díky nim například vím, proč se tak bojíš lidí."

Sehun zatajil dech a s vytřeštěnýma očima a téměř posvátnou úctou zíral na svého spolubydlícího a jako by měl pocit, že se celý pokoj hýbe. Cítil tu energii.

"Co ti lidé udělali, když jsi byl ještě malé dítě. Vím to všechno," pokračoval Luhan.

Blonďáček čekal, jestli ještě něco nedodá, ale vypadalo to, že i Luhana rozhodilo, že jeho slova neměla odstrašující účinek. Pak Sehun vyhrkl něco, co ještě nikdy nikomu neřekl, a Luhan to rozhodně od nikoho nikdy neslyšel.

"Buďme přátelé."