ASYLUM

2. kapitola

Poté, co všechny přítomné poslali do svých pokojů vybalit si, oba hnědovlásci (a v podstatě by se dalo říct týmoví leadeři) se posadili na gauč.

„Mám tady složky o všech, co jsou s náma do tohohle zapojení," řekl Junmyeon a vytáhl desky se sesvorkovanými profily jejich nových spoluobyvatelů.

„Jak to, že zrovna my dva máme celý dům na starosti?" zajímalo Jongdaeho.

„No, zdá se, že jsme jako jediní více či méně schopní řešit běžné situace. Ačkoli třeba takový... Jongin, tak ten na tom taky není zas až tak zle. Až na občasné deprese, koukám." Junmyeon listoval ve složkách, až našel tu Jonginovu.

„Taky mívám deprese," přiznal Jongdae, načež mu hnědovlásek s úsměvem odvětil, že to ví, jelikož si četl jeho složku. „Můžu se podívat?" otázal se tedy, přebral desky a začetl se do nich. Brzy pochopil, že s některými chlapci nebude snadné žít.

-

O patro výš, v pokoji číslo tři, seděl Baekhyun na okenním parapetu a vyhlížel ven. Už to byla chvíle, co si vybalil; jelikož ani neměl moc věcí, které by si s sebou na tenhle dočasný pobyt chtěl vzít. Vlastně celkově neměl moc věcí, nikdy.

Brzo se setmí, přemítal. Nesnášel tmu, bál se jí. Normální lidé ho nechápou, jak by mohli; jim se nepřihodilo to, co jemu. A stejně by jim to nepřál, nikomu by nepřál nic z toho, co se mu stalo. Co mu vzalo část života a ten zbytek poznamenalo.

Zato Chanyeol, jeho spolubydlící, oproti němu zářil nadšením. „Není to báječný, mít pokoj společně? Jsem rád, že máme to obrovský okno. To je kvůli tobě? To jsem ještě radši, že bydlím s tebou. O čem přemýšlíš? Že je to tu super?"

Blonďáčka jeho optimismus zarážel, rozhodl se ale nereagovat a dál vyhlížel z okna. Chanyeolovi to zdá se nevadilo, dál povídal a po nějaké chvilce se rozhodl, že zavolá své matce, a tak tedy vyšel z pokoje.

Blonďák se otočil na místo, kde ještě před chvilkou seděl upovídaný spolunocležník, a zarazil se. Kromě oblečení leželo v kufru několik balíčků fotek. Ačkoli se nechtěl rýpat v cizím soukromí, něco mu říkalo, že mu ty fotky prozradí víc o tom, jaký Chanyeol je, aniž by se ho na to musel ptát. Opatrně tedy slezl z parapetu a naklonil se blíž, aby aspoň nějakou z fotek uviděl.

Na většině, které byly dobře vidět, stála žena s maličkatým klučíkem v náručí. Blonďák usoudil, že to jistě byl Chanyeol jako dítě. Zahlédl ho v několika fázích růstu, ale na těch pár fotkách, na které se mu naskytl pohled, to na žádné nevypadalo, že by chlapec dosáhl puberty. Podle stáří obrázků a vybledlých barev usoudil, že byly pořízeny před dlouhou dobou. Co se asi poté stalo?

Najednou se otevřely dveře a jeho spolubydlící vešel zpátky do místnosti. Na zvědavého Baekhyuna nic neříkal, jen zmínil, že mu to matka nezvedla a že jí zavolá zítra. Dřepl si a pokračoval s vybalováním, které se samozřejmě neobešlo bez otravného povídání.

-

Sehun seděl skrčený v rohu svého pokoje. Hrozně se klepal, těžko ale říct, jestli zimou nebo strachy. Podle něj to bylo obojím – v místnosti skutečně byla neobyčejná zima, a to i přes zavřené okno a zapnuté topení. Odmítal se jen podívat na jeho spolubydlícího, natož aby s ním prohodil nějaké slovo. Nikdy vlastně s nikým nemluvil a lidem se všemožně vyhýbal.

Luhan o kontakt se Sehunem taky nestál, ačkoli jeho důvod byl jiný a on to moc dobře věděl. Vždycky byl zvláštní dítě, které místo hraní si s ostatními dětmi raději trávilo čas na tajemných místech, jako jsou například hřbitovy. Ostatní ho nikdy nepřijali, a on se o to ani nesnažil. Věděl, že lidský kontakt není důležitý; žádný kontakt není důležitý. Jedině zprávy ze záhrobí mu dávaly smysl.

Luhanovi nevadilo, že ho společnost klasifikovala jako blázna jen proto, že komunikuje s mrtvými. Vlastně to bylo nejlepší řešení – už nikdy více nemusel s žádným živým člověkem přijít do styku, kromě sester, které ho ošetřovaly, ačkoli samy nevěděly, že to nepotřebuje. Ale teď je tady, v tomhle šíleném projektu, do kterého byl zapsán svým opatrovníkem bez svého souhlasu. Pravděpodobně si lidé v nemocnici mysleli, že není schopen dělat vlastní rozhodnutí a že ani nerozumí, co mu povídají. Pravda, občas nevnímal, ale to z toho důvodu, že ho lidé skutečně nezajímali. Ale zaostalý není.

-

Jongin ležel na posteli, mezi prsty držel tužku a otáčel jí. Na břiše mu ležela kniha, patrně deníček, ale nesoustředil se na ní. Byl zabraný do svých myšlenek – vybavil si, jak se nedávno bavil s psychologem o tomto programu. Ten mu tehdy navrhl, jestli by se ho nechtěl účastnit. Moc se mu do toho nechtělo, on přece nebyl blázen, deprese má kde kdo. Ale prý musí být vyrovnaný počet mezi těmi skutečně a trvale nemocnými a těmi trpící občasnými stavy, a proto nakonec souhlasil. Přemítal, jestli neudělal chybu... co když někdo přijde na jeho tajemství? „Nemáš se za co stydět, Jongine, je to úplně normální," říkal často jeho psycholog. Ale nemyslel to vážně, samozřejmě. Byl to starší Korejec, samozřejmě že neměl homosexuály rád. Nikdo, koho černovlásek znal, neměl jinak orientované zrovna v lásce.

Neměl sem jezdit, určitě se stane něco hrozného. Nevědomky se chytl za levou paži a stáhl dlouhý rukáv ještě níž. Dokázal potlačovat své já dost dlouho, zvládne to i teď.

Stočil pohled na Kyungsooa, který ležel v podstatě stejné pozici na své posteli. Pohyboval rty, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Pravděpodobně si s něčím povídal. Přesto působil tak zranitelně. Jongin odvrátil pohled. Ne, to se nesmí stát. Raději by zemřel, než aby se kdokoli dozvěděl o jeho orientaci.

Jongin se zvedl, deníček i s tužkou uložil do zásuvky vedle postele a odešel z místnosti.

-

Minseok stál u okna a pozoroval bouřkové mraky, které se stahovaly přímo nad nimi. Neměl z deště dobrý pocit, ale nebylo to tak hrozné. Strach měl ze stojaté vody.

Voda. Vana plná vody. Vana plná vody s bezvládným tělem uvnitř a muž sklánějící se nad ním...

Odvrátil zrak od okna, se zataženými pěstmi a zavřenýma očima, jak zadržoval pláč. Proč na to teď vzpomíná? Proč na to vlastně pořád vzpomíná?

Rozrušený se posadil na svou postel, naproti Yixingovi, který na té své v polosedu něco sepisoval. Jakmile si byl jistý, že se natolik uklidnil, aby se mu netřásl hlas, oslovil ho. „Ehm... ty... copak to píšeš?"

Černovlásek nejdřív vůbec nezaregistroval, že na něj jeho spolubydlící mluví. Když mu to došlo, otočil se se zmateným výrazem ve tváři, ale hned poté se usmál. „Píšu detektivku," odvětil prostě.

Minseok chtěl něco dodat, ale nevypadalo to, že by byl Yixing stále duchem přítomný. Zvedl se s tím, že si dojde na toaletu, a jakmile se vrátil do pokoje, jeho spolunocležník byl pryč.