ASYLUM

1. kapitola

Hnědovlasý mladík vystoupil z taxíku, nechal si pomoct s kufry ke vchodovým dveřím a rozloučil se s řidičem. Byl rád, že není tak těžký případ, a tím pádem nemusí jet speciálním vozem s ošetřovatelem. Poodstoupil od domu dál, aby si ho pořádně prohlédl. Vypadá staře, ale jistě bude moderně vybavený. Lidi, co mají prsty v tomhle šíleném pokusu, ho zařídili jako pro normálního člověka 21. století.

A když už jsme u toho pokusu, co je to sakra za nápad, zavřít deset bláznů do jednoho domu. Jako by očekávali, že přítomnost jiných pacientů a absence ošetřovatelů snad zázračně pomůže, abychom zapomněli na minulost a zbavili se těch problémů, co z ní teď plynou.

Minulost...

Hnědovlásek zavrtěl hlavou, aby se zbavil vzpomínek, které se mu opět začaly vracet. Uvažoval, zda si má vzít prášek, aby je zahnal, ale ne; tohle zvládne. Odhodlaně vykročil vpřed.

Opřel se do dveří, a když k jeho překvapení povolily dříve, než čekal (a to bez lomcování), skoro se přerazil o jeden ze svých kufrů. Ocitl se v úzké hale; nalevo viděl otevřené dveře do kuchyně, ale ačkoli byla perfektně vybavená, nikdo se jí zatím nedotkl. To samozřejmě dávalo smysl, nikdo tu desítky let nebydlel a rekonstrukce proběhla nedávno právě kvůli tomuto projektu. Nebyl nikdo, kdo by si vyzkoušel, jak se v té kuchyni vaří.

Napravo, jak předpokládal, byl obývací pokoj. Možná salonek nebo tak něco. Ačkoli nebyl slyšet jediný zvuk, věděl, že právě tam čekají jeho noví spolubydlící. Popravdě ani nevěděl, jestli by měl čekat nějaký zvuk, nevěděl vůbec nic o pacientech, kteří jsou v téhle hlouposti s ním. Ať už dobrovolně či ne.

Chytl tedy držadla obou kufrů a táhl je za sebou směrem k oné, nyní okupované místnosti. Jelikož udělal rámus hned, jak vešel do haly, tak bylo zbytečné nenápadně nakouknout a doufat, že si ho nikdo nevšimne. Jednoduše a bez cavyků prošel obloukem, který do obýváku vedl.

Jak předpokládal, všech devět mladých mužů přijelo před ním. Už s nimi v místnosti ani nebyl žádný pečovatel, takže pokus už asi začal. Pátravě se zadíval na strop a téměř okamžitě v rohu naproti zahlédl kameru.

Dojel si s kufrem ke schodišti, které celé místnosti vévodilo. Další obrovské věci, které byly přítomné, čítaly obrazovku a gauč. A to bylo vše, nic víc se v tomto pokoji nenacházelo. Dekorace by mohly být nebezpečné, kdyby se situace vymkla z rukou.

Nastal čas se podívat na tváře svých spolubydlících. Nechtěl je nijak soudit ani hodnotit, ale kontaktu s nimi se samozřejmě nevyhne. Naopak, chce s nimi komunikovat. Nechce být znovu sám.

Na gauči seděly čtyři postavy. Černovlasý kluk držící knihu. Dva bruneti, nervózně se rozhlížející okolo. Na kraji, distancovaný od zmíněné trojky, seděl rozvalený další černovlasý kluk trochu tmavší pleti, který s ním navázal oční kontakt, ale pak se otočil na druhou stranu. Na schodech seděl další hnědovlasý mladík, který se na příchozího podivně culil. To rozhodně něco vypovídá o psychickém stavu člověka...

Ze smějícího se bruneta stočil pohled do rohu, kde se choulil světlovlasý klučina a hrozně se klepal. Kousek dál, u okna, stál blonďák zírající do země. V rohu na opačné straně stál jiný černovlásek menšího vzrůstu zády k místnosti. A posledního, nazrzlého klučinu, viděl sedět z boku sedačky.

Kufry nechal u schodiště a rozhodl se, že si stoupne doprostřed místnosti a zorganizuje následný postup, ale byl přerušen jedním z hnědovlásků na gauči.

„Zdravím vás. Jmenuji se Junmyeon. Když už jsme tu všichni, asi je načase, abych Vám sdělil nějaké organizační záležitosti. Zaprvé, kdo z vás je Jongdae, můj pomocník?"

Mladík se zarazil. Nečekal, že někdo dostane instrukce a rozhodne se, že se jimi skutečně bude řídit, a už vůbec ne, že na to budou dva. A ještě k tomu on, Jongdae. Poslušně zvedl ruku.

Junmyeon pokračoval. „Super, takže tebe máme. Pojď blíž. Nyní vám řeknu, jak budete na pokojích, ano? Je jich tu šest, ale jen pět je obyvatelných. Šestý je zastavěn harampádím, tak tam ani nechoďte. Budeme na pokoji po dvou, tak dávejte pozor, až řeknu vaše jména, ano?" Rozhlédl se po přítomných. Pár jich zvedlo hlavu a poslouchalo. „Dobře. Já a Jongdae jsme na pokoji číslo 1. Minseok a Yixing jsou na dvojce. Přihlašte se, prosím."

Oba zbývající mladíci, kteří s Junmyeonem předtím seděli na gauči, zvedli ruce.

„Super. Na trojce budou Chanyeol a Baekhyun. To je pokoj s největším oknem, jaké v tomto domě je, na speciální přání." Při zmínění svého jména vystřelil ruku kluk sedící na schodech, možná až moc energicky. Značně pomaleji se přihlásil i blonďák u okna.

„Na čtyřce jsou ubytovaní Luhan a Sehun. Tak do toho, přihlašte se." Ani jeden se do toho neměl, ale nakonec se přihlásili schoulený kluk v rohu a zrzek sedící vedle pohovky.

„Výborně, no a poslední na šestce jsou Jongin a Kyungsoo. Pětka je, jak jsem říkal, zaskládaná harampádím, a mám pocit, že je dokonce i zamčená. Nemáme klíče od žádného pokoje, bohužel. To je součástí tohoto pokusu. Tak, Jongdae, co myslíš, pošleme je si vybalit?"

Hnědovlásek se konečně nadechl, aby něco řekl. Konečně. Už byl zticha moc dlouho. „Jojo, pojďme si vybalit. Dáme vám na to hodinu a pak se sejdeme znovu tady, co ty na to, Junmyeone?"