ASYLUM

5. kapitola

Jongin stál na chodbě u pokoje číslo 4, koukal na Luhana a v hlavě mu rotovala jediná myšlenka: Kyungsoo je pryč. Nebyl u nich v pokoji, nebyl na toaletách, dole v hale ani v žádném jiném pokoji, jelikož v panice, že ho nemůže najít, přestal respektovat soukromí ostatních a prohledal i cizí pokoje. Ani nevěděl, proč je z toho tak vyděšený. Ne že by se o něj chtěl starat nebo tak... no, možná chtěl. Ale mrazilo ho na zádech, že zčistajasna zmizel. Měl z něj divný pocit už předtím, ale ten se teď potvrdil.

Luhan mlčel. Nevypadal, že by ho to překvapilo, ale vlastně se to ani nedá poznat, když nemění výraz, pomyslel si Jongin.

Blonďáček se otočil na Sehuna, který taky nevypadal, že by ho ztracený Kyungsoo nějak zaujal, a chvilku váhal. Poté, zpátky na Jongina, řekl: "Kyungsoo je někde v domě. Cítím jeho přítomnost... ne, to je špatně. Duše mrtvých mi řekly, že tu stále je."

Jongin se neptal, jen stál a snažil se si to urovnat. Takže jeho spolubydlící se někde schovává. Vymyslel to chytře; sám by taky nejradši někam zalezl a nemusel se potýkat s nikým z téhle bandy šílenců. "A kde přesně? Tenhle barák je obrovskej."

Luhan jeho otázku ignoroval. "Duše mi taky sdělily, že není sám sebou. Je to jako by... snad byl mimo své tělo, jako astrální cestování, nebo... posedlý? Myslíte to vážně?" Sám Luhan teď vypadal, jako by v místnosti nebyl duchem přítomný. Zíral jen tak do prázdna, povídal si pro sebe (nebo s něčím) a okolo něj se ochladil vzduch. Jongin netušil, jak je to možné, a zjišťovat to nechtěl. Rychle zavřel dveře, ve kterých až doteď pořád stál, a otočil se. Kyungsoo je někde schovaný, pravděpodobně tak pomatený, že neví, která bije. Už se chtěl vydat zpátky po schodišti do haly, kde by zbytku šílenců oznámil, že se jeden postrádá, když tu uslyšel nepříjemný skřípot z pokoje číslo pět. Vzpomínal si, že Junmyeon říkal, že je pětka zaskládaná harampádím. Pravda, do té jediné se nepodíval.

Opřel se do dveří pátého pokoje. Zdálo se, že se dlouho neotevíraly, což by nedávalo smysl. Rozhodl se, že do nich kopne; po pár ranách a dalším tlačení skutečně povolily. Důvod, proč nešly otevřít, byl pingpongový stůl přistavený k nim. Kyungsoo (nebo někdo, kdo byl uvnitř) evidentně nechtěl, aby se kdokoli dostal dovnitř.

Jongin se protáhl škvírou, jelikož víc dveře otevřít nešly. V pokoji toho bylo skutečně až moc. Kromě zmíněného pingpongového stolu se zde nacházely dva staré mikrofony se stojanem, zaprášené piano, dvě postele navíc naskládané na sebe tak, že té spodní praskly už nějaké příčky a válely se po zemi pod ní. Velká zavřená truhla, ze které koukal kus látky. V rohu stálo několik pytlů s papíry, časopisy a knihami. Nad tím visely různé obrazy, od středověkých ikon, přes kopie renesančních a barokních malířů až po moderní umění. Další věci, co visely na zdech, a Jonginovi z nich běhal mráz po zádech, byly zbraně. Kromě dvou zkřížených mečů zde visela katana, ale také srpy, sekyrka a spousta velkých nožů, jako by se snad někdo touto výstavou chlubil. Na zemi ležela puška. Celé přeplněné místnosti ale přece jen něco dominovalo, a to byla obrovská skříň hned naproti dveřím. 

Černovláskovi bylo hned jasné, že pokud se Kyungsoo někde schovává, určitě to bude ta skříň. Měla pootevřená dvířka. Přelezl tedy hromadu zbytečností, které se povalovaly po zemi, a snažil se nevnímat obzvlášť drastický středověký obraz, jehož postavy vypadaly, že ho sledují a jejich utrpení je jeho vina. Ale jak se blížil ke skříni, začínal mít divný pocit. Tady něco nehraje. Úchytky byly umazané od krve, a když se podíval pod sebe, ležel tam jeden z menších nožů. Taky od krve. Od čerstvé krve. Jongin bez přemýšlení otevřel dveře skříně a ač nechtěl, přesto hlasitě vykřikl.

-

Luhan stále stál na tom samém místě, když černovlásek odešel. Už si nepovídal, ale byl jako v transu; nemrkal, skoro ani nedýchal.

Sehun se přestal klepat. Vyslechl si konverzaci, která se mezi dvěma mladíky odehrála, pokud se tomu vůbec dalo říkat konverzace. Byl z toho zmatený, ale z nějakého důvodu ho trochu uklidnilo, co blonďáček řekl. Duše mrtvých... no, to zní zajímavě. Proto, jakmile Jongin zavřel dveře, vzhlédl a pozoroval svého spolubydlícího. Snažil se pochopit, co říká, ale jednotlivá slova mu nedávala smysl a povětšinou šeptal tak tiše, že to znělo už jen jako šustění. Po celou dobu se nehýbal, ale Sehun měl stejně pocit, že nestojí staticky. Něco se dělo. Něco se dělo a on to cítil. Jako by Luhanem procházela nějaká energie nebo tak něco; ale to byl přece nesmysl. Luhan může o duších jen mluvit, může je sám vidět, ale není možné, aby s nimi skutečně komunikoval. Aby cítil jejich sílu a ta proudila jeho tělem. A hlavně, aby to něco cítil i samotný Sehun.

Opatrně vstal a tiše se k blonďáčkovi proplížil, ten ho ale vůbec nevnímal. Sehun si ho tak poprvé pořádně prohlédl. Světlé vlasy, skoro průzračná pleť, tmavé kruhy pod očima. Byl krásný. Ačkoli se v místnosti nepohnul vzduch, přísahal by, že mu vlasy lehce povlávaly jako v letním vánku. Pokožka jako by mu lehce zářila.

Sehun se přestal bát; přinejmenším se přestal bát Luhana. Ano, má fobii z lidí, lidem nevěří a nikdy věřit nebude, ale... Luhan nevypadal jako člověk. Ne, Luhan nebyl člověk. Byl to duch.

Přesně v tu chvíli se Luhan probral z transu a poprvé se zatvářil trochu překvapeně, když si všiml Sehuna, jak je nebezpečně blízko a přímo jeho existenci nasává pohledem. Popošel k němu blíž, aby se ujistil, že se jeho spolubydlící nevyděsí a nestulí se zas do klubíčka, což se skutečně nestalo. A se slovy: "Jongin už Kyungsooa našel" ho objal a přikryl mu uši.

Hned na to se ozval Jonginův výkřik.