Terra

Kapitola IX.

   Běželi jsme takhle asi dvacet minut. Pak jsem cosi zeleného a lesklého zahlídla pod listím. Vytáhla jsem si sluchátka z uší a zamířila k tomu. Odhrabala jsem listí a vytáhla malou plechovou krabičku. Byla poměrně nová, nemohla tu ležet dlouho. Vpředu na ní byl zámek, ale žádný klíček okolo. Chvíli jsem tam tak seděla a pak mě napadla úplná hloupost. Ale tak za zkoušku nic nedám. Vytáhla jsem klíčky od pokoje a zadívala se na ně. Steph si zatím hrála s motýlem, který ji neustále sedal na čumák. Klíček od pokoje byl klasicky stříbrný, ale klíček od prádelny byl sytě zelený. Asi je to vážně hloupost. Vzala jsem klíček od prádelny a strčila ho do zámku na krabičce. Dokonale tam zapadl. Pozvedla jsem obočí a pousmála se. Otočila jsem klíčkem. Zámek vypadnul a já otevřela víko krabičky. Byl tam lístek.

   ‚Ellie, právě jsi splnila první zkoušku. Blahopřejeme, zítra tě čeká další. Pro dnešek je to od nás vše, jak naložíš se zbytkem dne je jen na tobě.'

   Někdo mě sem musel sledovat. Jak by si pak mohl být jistý, že ho najdu. Nikomu jsem neřekla, že si jdu zaběhat. Zaslechla jsem křupnutí větve. Slyšela lehké kroky jak se přibližují k mým zádům. Věděla jsem, že Steph to nebude, bylo přímo přede mnou a koukala na mě. Ne. Nedívala se na mě. Dívala se za mě. Začala štěkat. V tu chvíli jsem se otočila, skrčila a podkopla záhadnému cizinci nohy. Svalil se na zem. Chytla jsem ho za ruku a převalila na břicho. Ruku mu přitlačila k zádům. Tak aby ho to bolelo. Přede mnou ležel kluk, mohl být o trochu vyšší než já. Měl na sobě těžké, černé boty a maskáčové kalhoty, černou mikinu, zelené vlasy, které mu trčely do všech stran a šel cítět kouřem. Uvědomila jsem si, že už jsem ho viděla. Když jsem odcházela z centra. Stál před budovou, opřený o zeď a v ruce měl elektronku a vyfukoval u toho kolečka kouře.

   „Tak fajn, vyhrála jsi. Sorry, ale je to dost nepohodlný, ne že by jsi byla těžká, to ne, ale nechtěla bys už ze mě slézt?"

   „A neuděláš mi nic?" řekla jsem sarkastickým tónem a pomohla mu vstát. Byl vyšší, než jsem si myslela. Byla jsem mu něco málo pod ramena.

   „Tobě? To bych si sám vykopal hrob. Kdo tě učí? Takhle rychle mě ještě nikdo nesložil a už vůbec ne holka." Pousmál se a otřepal si kalhoty.

   „V děcáku se během střídavé péče naučíš hodně věcí. Nikdo mě neučí. A teď k tématu. Proč si se za mnou tak plížil?"

   „Je to má první zkouška. Měl jsem tě otestovat v boji. A myslím, že jsi uspěla. Teď už jenom doufám, že já taky." Odfrknul si. „Mimochodem já jsem Troy. Kolik už máš splněných zkoušek?"

   „Já jsem El. Ale to asi víš, když jsi mě měl vyzkoušet. Já právě taky splnila svoji první. A myslím, že jsi uspěl. Nevím jak v boji, ale zkoušku máš." Vyplázla jsem na něj jazyk a zasmála se.

   „Tak nevyrazíme zpátky? A co máš dneska v plánu? Protože tyhle chvaty mě budeš muset naučit a dneska je celkem volná tělocvična." Pohyby naznačil boj a zasmál se.

   „Jo jasně proč ne. Teda jestli to nebude vadit tvojí holce." Ukázala jsem na holku, která se schovávala asi sto metrů od nás za stromem.

   „Ona není moje holka. Je to moje ségra. Je jí dvanáct a neví zatím o čem je centrum. Každopádně, jsme zůstali sami a ona už má jenom mě. Od Trevora jsem dostal povolení, že tu může být se mnou, ale nesmí dělat žádný blbosti. Chtěla se jít projít do lesa a nafotit si pár fotek do nějaký soutěže." Když jsem se zadívala jejím směrem, Steph u ní stála a ona jí drbala za uchem. Vydali jsme se tedy zpátky.

   „Verun tohle je El. El Veronica." Měla blond vlasy a byla celkem vysoká na dvanáctiletou holku. Když jsem se jí podívala do obličeje, rozhodně nevypadala na dvanáct. Typnula bych jí nejméně čtrnáct. Nemalovala se, ale obličejem i postavou vypadala starší.

   Pozdravily jsme se a šli zpátky k centru. Verča šla před námi a házela při tom větvičky Steph. Ta jí je poslušně nosila a lítala za nimi jak kdyby to byl její smysl života.