Terra

Kapitola IV.

   Vynesla jsem si svoje věci ven před budovu. Nevěděla jsem, jestli pro mě někdo přijede. Nevěděla jsem vůbec nic. Chvíli jsem čekala na ledových kamenitých schodech před budovou. Začalo se ochlazovat a já cítila, že brzy začne pršet. Podívala jsem se na hodinky. 18:43.

   "Máš ještě dvě minuty." řekla jsem, spíše sama pro sebe, polohlasem. 'Paráda, začalo pršet.' Nasadila jsem si kapuci své mikiny a v tu chvíli přede mnou zastavilo auto. Vypadalo draze. Dlouhé, nízké, černý matný povrch přitahoval pozornost. Vpředu se tyčila značka Audi. Z místa spolujezdce se stáhlo okénko. "Tak jedeš nebo poběžíš za autem?" ušklíbl se Worren.
Odfrkla jsem si s úsměvem, postavila se a přišla ke dveřím. "Vždy přesný Worrene. Ale víš co mi nejde do hlavy? Kde jsi vzal prachy na takovouhle káru. Asi nebudeš jen tak nějakej psycholog, že?" usmála jsem se na něj.
   "Proč myslíš?" hodil po mně nechápavý výraz.
   "Protože psycholog jako ty, by si na něco takovýho šetřil roky."
Přešla jsem ke kufru, hodila tam tašku a s batohem si šla sednout vedle něj.
   "Tak kde teď budu spát a kdo nebo co je ta jednotka?" zeptala jsem se Worrena jen co nastartoval auto a zařadil se mezi další auta.
   "No spát teď budeš u mě a ta jednotka.."
   "Počkej, počkej já budu spát u tebe? Proč?"
   "Spíš u mě, protože tě musím připravit na zkoušky a trochu ti osvěžit paměť ve vraždění." Zarazila jsem se. Osvěžit paměť ve vraždění?!
   "Takže ty po mně chceš abych někoho zabila? Víš, že jsem to nikdy nedělala." zalhala jsem.
   "Ano chci aby jsi někoho zabila, protože vím, že ti to nebude dělat problém. A taky vím o Martinovi. Vím o tobě všechno. Až na jednu věc." odmlčel se. Lehce se na mě podíval z pod brýlí. Zacukalo mu v koutku úst. Pousmál se, pustil rádio a svou pozornost zase věnoval silnici před námi. V rádiu začala hrát moje oblíbená písnička.

My legs are dangling of the edge. The bottom of the bottle is my only friend. I think i slit my wrist again and i'm gone, gone, gone, gone. - Bullet od Hollywood Undead.

'Jakto, že věděl o Martinovi?!
Vytáhla jsem si z kapsy své šedé mikiny lízátko. Rozbalila ho a strčila ho do pusy.
   "Kde furt bereš ta lízátka? Při každém sezení s tebou jsi jedno měla v puse. Od nikoho to nemůžeš mít. S nikým se nebavíš a kradení mi k tobě nejde. Takže?"
   "Ty máš svoje tajemství a já taky. Takže ti nic neřeknu." a strčila jsem si lízátko zpátky do pusy. Mělo jahodovou příchuť.

   Po zbytek cesty jsme už byli potichu. Já se koukala z okna a lízala při tom svoje lízátko. Jeli jsme asi hoďku a půl. Vyjeli jsme z města a projížděli zalesněnými kopci do hor. Vypadalo to hezky. Všude ticho a klid. Široko daleko žádný děcák plný uřvaných dětí a nepříjemných pohledů každé vychovatelky. Přijeli jsme k starší, dřevěné ale obrovské chatě. Pomalu to začalo připomínat nějaký horský penzion.

   Worren zaparkoval před vchodem. Vystoupila jsem a nevycházela z údivu. Tyčily se přede mnou velké, těžké, dvojité dveře. Měly několik zdobení a na každé polovině visela kovová, pozlacená hlava lva s těžkým kruhem v tlamě.