Mládí

Hněv

Vstal z postele, udělal pár nejistých kroků, když náhle se mu začalo motat v hlavě. Rychle ustoupil zpět k posteli a sedl si. Cítil se, jak by právě vylezl z hrobu. Chvíli se mrtvým pohledem díval do země a pak zase vstal. Tentokrát to už bylo trochu lepší a povedlo se mu dobelhat ke dřezu s nádobím. Do hrnku si nalil trochu vody a pak klesl na nejbližší židli. Pil pomalými doušky. Hnusná pachuť v ústech však pořád přetrvávala. Na jídlo zatím nedokázal ani pomyslet. Udělal si silný bylinkový čaj a vyšel na balkón, do chladného rána. Bylo po dešti a z okolní krajiny začínala pomalu stoupat mlha. Jako pokaždé šáhl automaticky do kapsy, vytáhl krabičku cigaret a snažil se si jednu vytřepat do dlaně. Když se mu to ale ani na třetí pokus nepovedlo, odpoutal své oči od krajiny a pohlédl na krabičku. Prázdná. „Jasně, jak jinak..." Naštvaně zahodil krabičku za sebe, do bytu. Jeho zrak se opět vpíjel do krajiny.

Z jeho bezduchého postávání ho najednou vytrhlo vyzvánění telefonu. Došel k němu jak nejrychleji mohl a s vírou, že volá Amy, zvedl sluchátko.

„Moc mě to mrzí zlato."
„Cože? Hej kámo, tady Michael."
„Aha to jsi ty. Co potřebuješ?"
„Volám ti, protože právě přišla do našeho podniku Juliet. Myslím, že bys to měl vědět."
„Cože? A co tam sakra děla?"
„Já nevím prostě přišla a má ty svoje kamarádský řečičky a nad vším se rozplývá a... No však víš jaká je."
„Do prdele! Hned tam budu, díky žes mi zavolal."
„Jo za nic kámo. A už ses s ní viděl?"
"CVAK"

Rázem ožil, hodil na sebe oblečení, dal si dva aspiriny a vyběhl ze dveří. Co si to ta Juliet myslí? Nejen, že mi zničí rande, plete mi hlavu kvůli Paříži, ale ještě k tomu si přijde do Renesance? To už je přes čaru. V budce před barákem si koupil balíček cigaret a hned si jednu zapálil. Dvakrát potáhl a pak ji zahodil a nastoupil do autobusu. Všechno v něm vřelo. Pocit ublížení, který včera večer svým návratem Juliet znovu probudila k životu a naštvanost za to všechno, co udělala. Jak se vůbec mohla opovážit přijít do Renesance?

V autobusu si ani nesedl, místo toho postával a nervně podupával nohou. Když konečně po několika nekonečných minutách zastavil autobus u té správné zastávky, vystoupil a dal se do běhu. Doběhl k Renesanci a prudce otevřel dveře.

Uvnitř hrála pomalá jazzová hudba, pódium už bylo postavené, stěny čerstvě natřené, a opodál stála řada neotevřených krabic, které došly ráno. Jack právě řešil něco na počítači a Michael ho pozoroval, zatímco Pinki se bavil s Juliet. Mladík bouchl dveřmi, čímž na sebe upoutal pozornost všech v místnosti.

„Co tady sakra děláš?" zakřičel mladík na Juliet.
Ta se podívala na ostatní a s úšklebkem prohlásila: „Říkala jsem vám, že bude naštvaný."
Pak upřela svůj pohled na mladíka. „Chtěla jsem se pozdravit se starými kamarády, poklábosit si o tom jak jde život, však to znáš. Zavzpomínat na staré dobré časy..."
„Jo, dobré časy, ale povídej si o nich jinde, tady nemáš co dělat."
„Ale, nebuď tak agresivní, jen proto, že máš za sebou špatnou noc a nevydařené rande."
Mladík se na ní podíval výrazem, který jakoby říkal „To myslíš vážně?", pak se otočil, otevřel dveře a s kamenným výrazem řekl: „Vypadni!"
Juliet, která se až doteď smála a oplývala vtípky, najednou zvážněla. Vzala si kabelku, kterou měla položenou v koutě místnosti a pomalými kroky odešla.

Mladík si vyčerpaně sedl ke zdi a rukama si projel ve vlasech. Ostatní ho stále mlčky pozorovali. Až Pinki prolomil ticho: „Tyjo nečekal jsem, že po roce co ji uvidíš, budeš mít takovou reakci."
„Nevidím ji po roce," řekl mladík, „stavila se za mnou včera večer, překazila mi rande a pak mlela žvásty o Paříži."
„To jsem nevěděl."
„Potřebuju cigaretu," řekl mladík, zvedl se a vyšel ven.

---

Pinki vyšel ven za mladíkem. Stál jen pár metrů od vchodových dveří, opřený o zeď. Postavil se vedle něho a taky si jednu zapálil.
„Co se včera stalo?"
„Ale, šli jsme s Amy ke mně na večeři, ale před mým bytem seděla Juliet na svém kufru a měla blbé poznámky a chtěla ke mně domů, takže se Amy urazila a odešla."
„Jo znám Juliet, vím, jaká umí být, když něco chce."
„No právě. Pak mluvila něco o tom, že dostala nabídku do Paříže a že chce, abych jel s ní, což byl vlastně náš sen, když jsme spolu ještě byli. Než odešla... K čemuž se mimochodem vyjádřila tak, že prostě nevěděla, co chtěla."
„To mě mrzí, opravdu."
„Tebe to nikdy nemrzelo, že odešla jen tak bez jediného slova? Byla i tvoje kamarádka, musela chybět i tobě."
Pinki pocítil osten svého svědomí. Cítil se provinile. Nikdy mladíkovi neřekl o tom, že věděl, že Juliet chce odejít. Svěřila se mu týden před svým odchodem...

---

Rok předtím

Někdo potichu zaťukal na Pinkiho dveře. Bylo už pozdě večer, ale Pinki ještě nespal. Před chvíli přišel ze svého klubu a právě teď s pivem v ruce sledoval fotbalový zápas v televizi. Otevřel dveře.
„Ahoj Juliet, co tady děláš?"
„Ahoj, prosím tě, můžu na chvíli dovnitř?"
Pinki si ji chvíli nechápavě měřil pohledem a pak pokynul: „Tak jo."

Rychle uklidil z obývacího křesla svoje rozházené oblečení a Juliet se posadila.
„Chceš něco? Kávu, pivo, čaj?"
„Ne, to je dobrý, dík."
Ztlumil fotbal v televizi, a posadil se na gauč.
„Tak proč jsi tady?"
„Pinki slib mi, že o tom, co ti teď řeknu, nikomu neřekneš."
Pinki chvíli přemýšlel a pak kývnul na souhlas.
„Měl jsi někdy pocit, že to cos vždycky chtěl, není to, cos chtěl, když jsi to získal? Že ti to nepřineslo to štěstí, které si myslel, že ti to přinese?"
„Nevím, upřesni to."
„Nejsem šťastná. Prostě ten vztah, který mám, není takový, jaký jsem si ho představovala. Nechci ti říkat detaily ani přesný důvod, ale já už prostě nemůžu dál."
„Hm... A co na to," nestihl ani doříct věty, když mu do toho skočila Juliet: „Neví o tom. Neřekla jsem mu to."
„No, ale přece to musíte nějak vyřešit."
„Chci odejít, Pinki. A chci tě požádat o pomoc."
„Cože? Jak jako odejít?"
„Dostala jsem nabídku od jednoho kamaráda, že bych mohla mít celkem dost dobře placené zaměstnání daleko odtud a rozhodla jsem se ji přijmout."
„A to jako odejdeš jenom tak? Bez jediného slova?"
„Bude to tak pro něho lepší."
„Jak přesně může být tahle možnost pro něho lepší? To mu nemůžeš udělat, bude chtít vysvětlení, nemůžeš prostě odejít jen tak."
„Pinki já ho podvedla... Já prostě nemám na to mu to říct. Musím prostě odtud."
Pinki chvíli zaraženě sedl a pak řekl: „To si nezasloužil. Řekni mi upřímně, co ti chybělo?"
„Nic, já jen..." „Přesně, nic! Měli jste dokonalý vztah! Žádnou pomoc ode mě nedostaneš a ještě si rozmyslím, jestli si tento rozhovor nechám jen pro sebe."
„Slíbils, že mu to neřekneš."
„Odejdi!"

Juliet se zvedla a odešla. Pinki ještě dlouho seděl na gauči a přemýšlel.

Za týden od tohoto rozhovoru Juliet bez jediného slova odešla. Pinki ale mladíkovi o této noci nikdy neřekl.

---

„Hej," dloubl do něho mladík loktem, „tobě nikdy nechyběla?"
„Já ti ani nevím..."

Konec 21. kapitoly.