Rande - 1. část

297 28 0
                                    

Stařec seděl v kavárně, jako každý večer a popíjel čaj. Chodit do této kavárny byla již pár let jeho záliba. Ani ne snad, že by tu chodil kvůli výbornému čaji nebo zákuskům, ale kvůli zákazníkům. Poslouchal je, pozoroval a snažil se na chvíli vcítit do jejich příběhů, pochopit je a přemýšlet nad tím, jak se budou vyvíjet dále. To ho bavilo. Za ty roky si vypěstoval již skvělé pozorovací schopnosti a díky nim dokázal líp odhadnout, co stojí za lidskými slovy. 

Dneska večer ho zaujal mladík, který zatím sám, seděl u stolu přímo před ním. Když přišel a procházel kolem starce, stihl starcův čich zaznamenat vůni vína, mísící se s vůní drahých parfémů, avšak mladíkovo oblečení, ani chování nenasvědčovalo tomu, že by pocházel z vyšší společnosti a tak stařec odhadl, že jde z nějaké společenské akce. 

Ještě chvíli mladíka sledoval a když už začal přemýšlet, že začne pozorovat někoho jiného, všiml si náhlé změny v mladíkově chování. Poposedl, zády se zapřel do opěradla židle. Jeho předtím uvolněné ruce teď položil na stůl a levou rukou chytil paži pravé. Poté si nejistě uhladil rukou vlasy a svým pohledem střídavě skákal ze vstupních dveří na stůl. V tom do kavárny vstoupila dívka. Přišla až ke stolu, nejistě se pousmála a oba se pozdravili. Stařec hned vypozoroval, že se dívka snaží zakrýt svou nervozitu, ale některá gesta ji stejně prozrazovala. Svůj kotník ovinula kolem nohy židle, dvěma prsty si třela rukáv halenky a vyhýbala se očnímu kontaktu. První rande..., pomyslel si stařec, pousmál se a nadšeně zamíchal svůj čaj. "Hra může začít." zamumlal.

---

Mladík si všiml, jak z protější restaurace vyšla dívka a zamířila si to ke kavárně. Byla to ona. Najednou jeho tělem projela vlna nervozity. Poposedl na židli, tep se mu zrychlil a dech ztratil na pravidelnosti. Nechápal, co se to děje. Býval většinou klidný a sebejistý, ale vědomí nadcházejících událostí ho vyvedlo z míry. Začaly se mu potit dlaně a tak jednou rukou chytil druhou. Díval se na dveře a aniž by si toho byl vědom, přejel si nervozně rukou po vlasech.

 V tom vešla. Vypadal opravdu nádherně. Číšnický kostýmek vystřídala červená halenka a černá sukně. Jemně se na mladíka pousmála. Když přišla ke stolu, chtěl utrousit nějakou vtipnou poznámku, ale zmohl se pouze na strohý pozdrav... Musíš se uklidnit! běželo mu v hlavě. S úsměvem ji podal jídelní lístek a začal opatrnou otázkou.

"Jak bylo v práci?" Zadíval se na ní a všiml si, že i ona je trochu nervozní. Nebo v to aspoň doufal. Dívka však odpověděla zcela v klidu.

"Šlo to. Dneska nebylo tolik zákazníků, jako jindy." a začala listovat nabídkou nápojů.
"A děkuji za obraz, líbí se mi."  dodala. 

To mladíka potěšilo a vrátilo mu to trochu z jeho sebedůvěry. 

"Doufal jsem, že si toho obrazu všimneš a přijdeš."

---

Dívka vešla do kavárny. Snažila se působit klidně, ale byla rozrušená. Přemýšlela nad tím, jaké to bude, zda to nebude trapné, doufala že nevypadá ve svojí halence špatně a narychlo ještě zkontrolovala svůj vzhled v zrcátku, než vešla. 

Vstoupila dovnitř a když uviděla mladíka, lehce se pousmála. Pocítila, jak ji začaly červenat tváře. Snad si toho nevšimne, pomyslela. Když přišla ke stolu, mladík ji uvítal pouze krátkým ahoj, což ji sice trochu zaskočilo, ale hned mu odpověděla stejně. Posadila se a stejně jako si mladík nevědomky upravil vlasy, než ona přišla, si teď ona zcela podvědomě začala žmoulat v prstech rukáv halenky. 

---

Stařec dál pozoroval dění u stolu. Trochu ho zarazilo, když se mladík zeptal dívky na její jméno, ale zrovna ve chvíli, kdy se navzájem představovali, přišel ke starci číšník.

"Budete chtít ještě něco?"

Stařec se na něj naštvaně podíval, protože nestihl zachytit jména chlapce a dívky. 

"Ne, zmizte." pravil.

Číšník bez jakéhokoliv překvapení popošel k dalšímu stolu. Zřejmě byl na takové chování starce již zvyklý.

"Co vůbec děláš ty?" zeptala se mladíka dívka. 

Stařec už měl jeden odhad. Všiml si totiž žluté skvrny na rukávu mladíkovy košile a taky placky, propagující jistou uměleckou společnost, na jeho batohu. 

"Jsem malíř." - Bingo! Proletělo hlavou starce.

"Vidíš, ten tvůj portrét mi to mohl napovědět." řekla dívka. - Mohl... pomyslel si ironicky stařec.

Mladík začal povídat o svém dni a o malířství. Teď již budil mnohem klidnější dojem.

---

Dívka se zájmem poslouchala, jak mladík začal povídat o malířství a prohlížela si ho. V očích měl doslova jiskry nadšení. Kéž by i ona dokázala tak nadšeně povídat o svém nudném životě... Dokázala si představit, že by ho takhle poslouchala i celé hodiny. Ani nevěděla proč nebo jak, ale cítila se již mnohem uvolněněji. Líbil se ji a začalo se jí líbit taky tohle rande. Napadlo ji, co na to asi řekne zítra Margaret. 

---

Stařec si všiml chování dívky, kdy mladík začal vyprávět. Gesta nervozity zmizela a dostavila se gesta zaujetí. Naklonila hlavou mírně do strany, jemně pootevřela rty a usmívala se. Taky oční kontakt nabil na pravidelnosti. Přisunula se na židli blíže k mladíkovi a rukou si hrála se svými konečky vlasů. 

"Chlapče, boduješ!"  řekl si pro sebe stařec a upil ze svého čaje.

Konec 8. kapitoly.

MládíKde žijí příběhy. Začni objevovat