Výkřiky do tmy

285 23 3
                                    


O tři dny později.

Amy probudil zlý sen, jehož intenzitu ještě stupňovala bouřka zuřící venku. Kapky deště v prudkých návalech větru bily do skleněných tabulí v oknech. Dnes už to je čtvrtý den po úmrtí Jessicy a pro Amy to byla první noc, od té události, kdy dokázala spát v kuse déle než hodinu. Otočila si pod hlavou svůj promočený polštář od slz a zavřela oči. Když už to vypadalo, že znovu usne, ozvalo se z venku mocné zaburácení hromu. Amy sebou leknutím trhla. Podívala se na budík u postele, který teď ukazoval 5:20. Za čtyři hodiny začíná Jessicin pohřeb, prolétlo ji hlavou. Posadila se na posteli a opřela se o stěnu s vědomím, že už neusne. Včera tu za ní byla Margaret, aby ji trochu utěšila, ale Amy dokázala stále myslet jenom na Jessicu.

První dva dny téměř probrečela a topila se v zármutku. Jenže po čase tuhle emoci začal nahrazovat vztek, který se v ní začal kupit. Je to takový ten vztek, kdy nechápete svět a spravedlnost a ani je pochopit nechcete. Nechcete to pochopit, chcete jen bušit pěstmi do zdi a své nejniternější pocity vyřvat do tmy, dokud zcela nepřijdete o hlas. Je to jakási zatrpklost, která se ve vás usadí a se kterou později už přijímáte všechno, co se kolem vás děje.

Amy přejela svými nehty po zdi. Vložila do toho pohybu aspoň kousek hněvu, který ji spaloval zevnitř. Zeď se začala trochu drolit v okolí rýh, které po sobě zanechávala, a za jejími nehty se začalo usazovat zdivo. Vstala a došla do koupelny. Několikrát si omyla tvář v ledové vodě a pak se na sebe zahleděla do zrcadla. Skoro se lekla toho, co se na ní ze zrcadla dívalo. Šedé kruhy pod očima, červené oční bělmo a mastné rozcuchané vlasy. Jak málo teď připomínala tu šťastnou Amy, kterou byla. Náhle si všimla, že ji ze dvou zlomených nehtů na ruce teče krev. Opatrně je odstřihla a necitlivě strčila prsty pod vodu. Jejím tělem projela vlna bolesti, na kterou ale nijak nezareagovala. Zakroutila kohoutek a odešla do kuchyně, připravit si brzkou snídani.

---

Mladík seděl v autě vedle Bobyho. Boby, byl ten opilec z klubu, se kterým se nakonec dohodl, že ho doprovodí na Jessicin pohřeb. Řekl mu, co s Amy zažil a Boby ochotně souhlasil, aby jel s ním. Mladík se rozhodl, že se samotného pohřbu účastnit nebude. Přece jen Jessicu neznal a i jakási úcta k pozůstalým mu v tom zabraňovala. Ale jelikož se pohřeb konal na hřbitově u kostela sv. Klementa, rozhodl se, že na Amy počká tam. Vlastně ani nevěděl, co ji chce říct, věděl jen, že ji chce vidět a pomoct ji.

Silnice před nimi byla mokrá a kluzká, navíc celý den usilovně pršelo. Stěrače na čelním skle auta kmitaly, co mohly, ale stejně musel jet Boby pomalu, aby aspoň něco viděl. Obloha byla tmavá a sem tam ji osvětlil blesk.

„Opravdu pohřební počasí..." povzdychl si mladík.

---

Amy stála jen kousek od Jessiciny rakve. Kapky deště ji padaly na obličej, i když nad sebou měla velký černý deštník a mísily se, se slzami, které ji stékaly po tváři. Teď už nedokázala na nic myslet. Jako by její mozek vypověděl službu a ona byla prostě jenom postava bez života. Podívala se na Jessiciny rodiče. Její matka měla v ruce kapesník, kterým si pořád utírala slzy a její otec stál se svěšenými rameny a tmavými brýlemi na očích. Kněz nad Jessicinou rakví právě odříkával nějakou pasáž z Bible, kterou měl otevřenou v ruce.

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umíraní, čas sázet i čas trhat..."

Najednou jako by se ji vrátila její schopnost vnímat a reagovat. Už tu nemůže být ani o sekundu déle. Náhle vystoupila z davu pozůstalých a došla až k rakvi. Jemně na ni položila dvě bílé růže a svojí fotku s Jessicou. Na poslední okamžik nechala svůj zrak spočinout na rakvi a pak se prudce otočila a vydala se směrem ke kostelu. Než k němu došla, byly již její smuteční šaty celé promočené. Přistoupila k masivním vchodovým dveřím a se skřípotem je otevřela.

Porozhlédla se po velkém sále, do kterého vešla. Byl to obrovský a hodně starý kostel. Vepředu uviděla velký kamenný oltář. V jeho popředí se vyjímala socha svatého Klementa I. Po stranách byly menší sochy svatých. Nad oltářem visel obraz, který znázorňoval boj Michaela s Luciferem. Okolo bylo 7 soch smrtelných hříchů; pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost. Amy jim věnovala nenávistný pohled. Když se tak dívala po prázdných lavicích, náhle si všimla, že 3 lavice od ní sedí mladík. Ten mladík, se kterým si vyšla na tak nečekané rande.

---

Mladík si všiml, že se k němu někdo přibližuje. Otočil se a uviděl Amy. Lehce se na ní usmál a pozdravil ji.

Amy se místo pozdravu posadila na lavici vedle něho. Chvíli tam oba dva jen tak mlčky seděli, potom to už ale mladík nevydržel a zeptal se:

„Jak se cítíš?"

Amy se místo odpovědi opřela o jeho rameno a zahleděla se na sochy vepředu.

Pak ze sebe vydala tichý hlásek: „Věříš v něco? Myslíš, že tohle všechno někdo řídí, nebo že je všechno jen náhoda?" při této otázce ji po tváři stekla slza.

„Já ti nevím. Vždycky jsem byl více pro to, že svůj osud držím v rukách já. Člověk může věřit buď v náhodu, že všechno kolem něho i on je nahodilé, anebo věřit v nějaký hlubší smysl. Myslím, že věci se v mém životě nedějí náhodně, ale že si zároveň můžu vybrat svojí vlastní cestu, a že to jaký ten život bude, je moje odpovědnost."

„Myslíš, že nás tam nahoře někdo chrání?" a pokynula hlavou dopředu směrem k oltáři s křížem.

„Nevím..." odpověděl mladík tiše.

Najednou se z Amy ozval její vztek: „Proč zrovna Jessica? Co takového udělala?!"

Mladík se na ní podíval a jenom mlčel. Chtěl, aby Amy dala volný průchod svým emocím. 

„Byla vždycky trochu nezodpovědná, ale tohle si nezasloužila. Měla krásný život a ještě tolik plánů..."

Amy schovala svůj obličej do dlaní a tiše vzlykala. Mladík ji jemně objal kolem ramen. Nevěděl, co má na něco takového říct. Amy měla pravdu. Bylo to nespravedlivé, ale život už prostě takový je. Ale tohle teď nepotřebuje slyšet. Když už chtěl něco říct, Amy náhle prudce vstala a svírala v ruce zpěvník, který byl položený na lavici. Zlostně jim mrštila směrem dopředu. Naštěstí v kostele teď nikdo nebyl, protože všichni byli ještě stále na pohřbu.

„Slyšel jsi někdy o sedmi smrtelných hříších?" řekla a ukázala na sochy nad oltářem. "Jsou to nejhorší lidské přestupky. Ale ve skutečnosti je jedno jak žiješ. Smrtelná věc je jenom ta, která tě doopravdy zabije." řekla Amy a pak se posadila zpátky k mladíkovi.

Není jedno, jak žiješ. Právě to jak žiješ je nejdůležitější. To kdy a jak umřeš, možná ani neovlivníš, ale cenu má doopravdy jen to, jak jsi žil. Je už na tobě, jestli je pro tebe nejdůležitější láska a vztahy, peníze a kariera, domov a rodina, duchovní rozvoj a poznaní, anebo třeba něco úplně jiného. Ale je důležité pro něco žít. Dát tomu svému život nějaký smysl, určit si nějakou cestu. Protože když nevíš, kam jdeš, můžeš skončit kdekoliv a nikdo ti nezaručí, že budeš šťastný."

Amy se na něho chvíli zamyšleně dívala a pak řekla: „Když jsem byla u Jessicy v nemocnici, zdál se mi sen, právě o hledání štěstí..."

Oba seděli mlčky, ponoření do svých myšlenek, tentokrát ale ticho přerušila Amy.

„Děkuju ti, že jsi přišel."

Konec 13. kapitoly.


MládíWhere stories live. Discover now