Stříbrná Sova [Harry Potter]

Kapitola LXXXIII. - Uvědomnění

Cadenc na sebe byla naštvaná. Přesněji na jednu část sebe, o které si přála, aby přestala existovat, ale to přeci až časem. Bude jí mučit, ničit jí dokud po ní nezůstane nic, ani stopa, protože to, co předvedla u Severuse v kabinetě.. je naprosto neodpustitelné! Takhle se vůbec neměla chovat, natož prozradit někomu, co se s ní doopravdy děje.. neodpustitelné! Ovšem.. mohla by to využít ve svůj prospěch, aby zničila tu proklatou část sebe , byl to poměrně dobrý nápad, ale ještě je brzy, ještě musí nabrat sílu. A tak v ten večer se ozývalo bublání kotlíku v Tajemné komnatě a společně s tím i rozhovor dívky a černého tvora.

Dny poklidně plynuly - to by řekl každý, kdo by se přijel do Školy čar a kouzel v Bradavicích podívat jen na jeden den, či hodinu, ale kdyby se někdo odhodlal ve starém hradu zůstat déle, pochopil by, že dny zas tak poklidné nebyly. Studenti byli napjatí, vyhýbali se mladé havraspárce, ustupovali ji. Aktivita v hodinách klesala. Dokonce i havraspárští, jejichž kolej díky Cadenc vedla, mlčeli a neodpovídali. Obávaný profesor Lektvarů se najednou zdál krásným snem v porovnání s přítomností Cadenc. Profesoři zase nevěděli co dělat - nemohli Cadenc izolovat, neporušovala školní řád ani pravidla, neměli na to právo. Hrad byl tišší než za všechna ta léta a to i když v něm byli studenti. Zdálo se, jakoby někdo mocný snesl na celý hrad Silencio - i obrazy se obávaly mluvit v přítomnosti dívky. Všichni to cítili, všem to bylo jasné - tohle bylo to známé ticho před bouří, ani o tom nebyl pochyb.

Cadenc za Severusem opravdu nechodila a profesor si pamatoval, jak dříve dívka vyhledávala jeho přítomnost. On teď ale vyhledával její - uděloval jí školní tresty, nutil jí zůstávat v učebně po vyučování - nic z toho nebylo platné. Cadenc vždycky rychle a pečlivě, skoro jako kouzlem, dokončila zadanou práci beze slov a s tajemným, ale zákeřným úsměvem odcházela z učebny. Mistr lektvarů se zamýšlel nad tím, jestli náhodou nemá dívka něco v plánu, ale všechny jeho pokusy to zjistit zkrátka krachovaly - dokázala ho prokouknout. Severus chápal, že ta blízkost, která se mezi nimi objevila dříve, náhle byla pryč. Už to nebyla ta dívka, kterou znal a vyčítal si, že si jí nevážil více. 

,,Vždycky se k tobě snažila najít cestu, Severusi," zdálo se, že Iris a Brumbál jsou snad jako jeden a tentýž člověk, říkali oba to samé a profesor si pak jen vyčítal, že to neviděl, ale copak za to mohl? Vždycky byl uzavřený. Po smrti Lily se tak uzavřel a když viděl havraspárku, měl kdesi v hloubi duše obavy, že by to s dívkou mohlo dopadnout stejně, jako s Lily, i když to bylo nemožné - Temný pán byl přeci po smrti, ale obavy nikdy nemizí, zvlášť v případě Severuse Snapea. Ne nadarmo se ale říká, že si začínáme něčeho vážit, když o to přicházíme. On si nevážil tu Cadenc, kterou potkal tenkrát před vchodem do Příčné ulice, ale právě teď mu ta malá dívenka, plná okouzlení, nadšení a radosti chybí nejvíc a i když si to přiznal těžce, tak mu chyběl i její stříbrný Patron, který se od toho dne, kdy vyřkl Severusovo jméno, neobjevil. 

Jaké překvapení pro černovlasého profesora ale bylo, když spatřil, jak se mladá Cadenc baví s jednou studentkou z jeho koleje a že to nebyla ledajaká studentka. Byla to Celeste Eunová. Nemesis černovlásky. Prvně si myslel, že má snad nějaké bludy, ale když za ním došla Iris naprosto šokovaná tím, co právě viděla, pochopil, že je absolutně fyzicky i psychicky zdráv. 

I přátelé Cadenc byli v šoku a nejvíc to popravdě ranilo Renon, která přišla o dar řeči, když viděla Celeste a Cadenc, kráčející po chodbě vedle sebe, zabrané do nějaké tajemné konverzace. Po dlouhé době se modrovláska rozbrečela, nemohla pochopit, co se děje a proč se všechno tak prudce mění, ale nechtěla se jen tak vzdát. Jen díky Cadenc se naučila věřit ve vlastní sílu, jen díky Cadenc nabyla sebejistoty a naučila se dávat si potřebné pocity, které si tak přála dostat od rodičů či od vlastní sestry, takže byla odhodlaná Cadenc pomoct, i kdyby jí to mělo stát všechny síly a klidně i život. Stejně tak se cítili Michael s Gabrielem. Michael kolikrát byl do hloubky své duše na Cadenc naštvaný, že se k nim tak hnusně chová a Gabriel se snažil přijít na nějaké rozumné vysvětlení a pokaždé to byl on, kdo svého kamaráda zklidnil, ale nic neměnilo na tom, že chtěli Cadenc pomoct. Iris jejich pomoct využívala, ale Renon, Gabriel a Michael věděli, že na ní leží ještě větší břímě, ale taktéž věděli, že ještě těžší to má právě profesor Lektvarů. Iris každý den aspoň hodinu trávila se Severusem a viděla, jak se v něm něco mění. Jak jeho rysy zjemní a zesmutní, když myslí na Cadenc, jak často bloudí nočními chodbami ne proto, aby chytil narušitele nočního klidu, ale v naději, že mezi nimi bude Cadenc. Iris viděla, že on je teď ten, kdo chce ke Cadenc najít cestu, stejně tak, jako ona si před tím hledala cestu k němu a pak, v jeden z večerů, kdy byla u Severuse a kdy si k sobě zavolali i Cadenc, došlo jí to.  Došlo jí, co mladá dívka hluboko v sobě tají a taktéž jí došlo, že možná k černovlásce Severus nechová jen tak nějaké otcovské pocity. Jenže Severus si to nepřizná a Cadenc.. s Cadenc zkrátka něco nebylo v pořádku a nebyl to problém toho, že by se profesorovi jednoduše bála o svých pocitech prozradit, ne. Ona si je ani nepopírala. Něco jí bránilo to udělat.

Cadenc se za těch pár měsíců od všech oddálila. Byla moc daleko i od reálného světa, začala se schovávat sama v sobě, před tou, která její tělo ovládla. Musela zůstat na živu a musela.. musela povědět profesorovi, co cítí, ale taktéž musela znovu plně ovládnout své tělo, vyjít do světa, jenže to se dařilo těžce. Bojovala, chtěla zvítězit, ale stejně tak slábla, nedařilo se jí to, ale stejně se nevzdávala. Jenže v únoru konečně nastal den, kdy otevřela oči a poprvé po dlouhé době necítila zlobu. Byla volná.