DNA

5.

  [9]
  "Seděla jsem na hodině biologoie a pečlivě si zapisovala a překreslovala zápisky, které se ocitaly na
tabuly. ,,Máte nějaké otázky ohledně mozku?" zeptal se učitel a celá třída mlčela. Přihlásila jsem se a po vyvolání jsem řekla: ,,co může být zdrojem, smysly otupujicí migrény?" Opravdu mě zajímali moje bolesti hlavy.
Učitel chvíli mlčel a potom se otočil k tabuly a začal kteslit ,,lidský mozek." Pronesl zaujatě. ,,Inu, vskutku zajímavá otázka slečno Sandersnová. Myslím si, že tyhle migrény začínají tady-" řekl a plácnul ukazovátkem na centrum mozku tak, že sebou mnoho studentů cuklo. ,,A pokračuje to přes smyslové centrum, tady a tady, ovšem končí to až v paměťovém centru, kde si to mozek uchová pro srovnání v této podobné situaci a taky pro ochranu. Proč vás to zajímá, slečno?." Otázal se znovu. ,,No to víte pane Herrmane, zajímalo mě to - moje babička tímhle trpěla," zalhala jsem. Krátce na to zazvonilo a studenti se začali shromažďovat u dveří a postupně odcházeli. Došla jsem ke své skřínce a uklidila si do ní věci. Během toho jsem koutkem oka něco zpozorovala. Otočila jsem pomalu celou hlavu a spatřila Issacca. Byl celkem daleko, ale to nezabránilo tomu, že mě pozoroval. Chvíli jsem taky stála a koukla na něj, ale pak jsem si to uvědomila vytáhla další učebnice a utekla pryč. Zaběhla jsem na záchod. Cítila jsem jak se jeho nezvykle modré oči vpíjejí do mě a ničí mě uvnitř. Jeho obraz jsem měla stále před očima. Platinově bíle vlasy, čistě modré oči, vyrýsované lícní kosti s lehkým porostem na nich. Issaccovi mohlo být letos tak devatenáct a měl před sebou posledních pár měsíců školy. Poslední maturitní ročník. Vyšla jsem z toalet a rozhlížela se po studentech na chodbě. Když jsem si byla jistá, že je vše v pořádku vešla jsem do třídy na literaturu. "

   Karen vydechla vzduch z plic a její myšlenky se okamžitě přesměrovaly jinam.
,,Víte, co je pozoruhodné?"
,,Nevím, co Karen?"
,,To, že uvažujete tak...nudně." Vypravila lehkým hlasem.
,,Jak to myslíte?" Lékař zhlédl od svého bloku s poznámkami a upřel pohled na Karen. ,,Víte, vy vidíte jen dva typy lidí. A víte jaký je mezi nimi rozdíl? Jeden vidí skleničku z poloviny plnou a druhý z poloviny prázdnou." Usmála se.
,,Ovšem, jak jinak bych to měl vidět. Spíš mi řekněte, co z toho jste vy?"
,,Já? Já jsem unikátní, takže bych sklenku prostě převrhla."
[10]
  Srdce mi bušelo jako o závod, celý náš svět padal. Nešlo to zastvit. Slzy mi tekly po tváři a tím si tvořily cestičku špínou. ,,Prosím, ne. Prosím, ne" seděla jsem na zemi, houpala se sem a tam a stále opakovala pouze tyto dvě slova. Ucítila jsem štípavou ránu, pronikajíc z mého srdce.
Dýchala jsem zrychleně, ale každou chvíli mi to šlo hůř a hůř. Svalila jsem se na záda a snažila se vytáhnout šíp, který ze mě trčel. ,,Prosím, ne" špitla jsem než se nad mým obličejem objevila mužská postava, nedokázala jsem ji rozeznat, protože jsem viděla už rozmazaně. ,,Ahoj Karen," řekl a dal na mě nohu, vší silou vytáhl šíp a já jen  vzdychla. ,,Rád bych s tebou kecal dál, ale víš co, já pospíchám a ty umíráš, jinak si celkem fajn. A tohle si neber osobně. Díky." Zasmál se a zmizel.