DNA

1.

,,To je tak pane doktore...," polkla ,,To, že vy nevěříte a ani ste ešte žádnou tu obludku neviděl neznamená, že nejsou." Zasmála se hlasitě. ,,Prosím slečno Sandersová, vím moc dobře, že to není vaše povinnost, ale mohla by jste hovořit kultivovaně a spisovně?" Znovu se její smích roznesl ordinací ,,Takže bych měla mluvit tak ujetě jako vy? Nuže dobrá. Ale pamatujte: Co očím skryto to hlavě odemčeno."
[1]
,,V přízemí se ozvala rána, která značila příchod paní Sandersové.
,,Ahoj mami," pozdravila slušně Karen a uchopila se tašek s nákupem, které zůstaly ležet v předsíni. ,,Čau," kývla starší dáma zpět.

Dalia a Greg Sanderovi počali své první dítě ve dvaceti třech letech. O dítě ovšem Dalia přišla v pátém měsíci těhotenství. O pár let později, když bylo Dalie třicet pět let a Gregovi třicet šest let, znovu se dočkali dítěte - tedy přesněji dvou dětí - dvojčat - ovšem ani druhé těhotenství nebylo bez problémů, rodiče dvou holčiček zajistili něco šokujícícho. Daliino těhotenství doprovázel Syndrom mizejícího dvojčete. Ovšem ne tak jak ho známe - první embryo (mrtvé) bylo doslova snězeno druhým embryem, kterým byla právě Karen. Rodiče to před rodinou a dcerou zatajili, nikdy víc se o tom nemluvilo.

,,Cos mi koupila?" Ptalala se nadšená dívka. ,,Nic. Příjde táty kolega s manželkou na večeři, nebude ti vadit...," vzdychla si dívka: ,,Jasně, že ne. Ani o mně neuslyšíte." Karen si myslela, že ji rodiče nechtěli a tak se za nechtěné dítě stydí. Trápilo ji to, ale Dalia se bála děvče kdekoliv ukazovat, právě díky nehodě během těhotenství. Sama se nebohého dítka bála - sama Dalia nechápala proč. Když se Karen narodila nedokázala ji ani nakojit.
***
  ,,Slečno, je nutné vyslechnout i tuto část? Nelze rovnou přejít k věcem?" Zeptala se pan Strenger.
,,Ano je to nutné. Příběh poté nebude smysluplný. Pane doktore věřte, že mě to taky velmi nudí."
[2]
,,Hej Treil! Treil! K noze." Volala do tmy jméno svého neposlušného psího kamaráda, který se zase někam ztratil. ,,Treil!" Zakřičela nahlas a štěně se konečně se objevilo.

Treil je čtyř měsíční fenka německého vlčáka. Její srst je rudo bílé zbarvená. Dlouho toužila po psovi a na sedmnácté narozeniny se konečně poštěstilo.
,,Co kdyby jsme se šli projít?" Zeptala se zvířátka a poplácala ji po hlavě. Její reakce, kterou jak jinak bylo štěkání, ji nijak neohromila. Vzala mobilní telefon a napsala své kamarádce, SMS ať je za pět minut na nádraží.

,,Ahoj," pozdravila Karen Esme a pustila Trail z vodítka.

  ,,Co je zase?" Zeptala se Karen uraženě.
,,Jen mě zajímá, kdo je to Esme." Vyzvídal psychiatr.
,,Esme celým jménem Elisse Hodtwin bylo jí osmnáct a bývalá to má nejlepší kámoška. Tedy kamarádka. Omluvte mě teprv se to učím." Doktor kývl a pečlivě si dívku zapsal.
,,Dobrá, Esme byla nějak kouzelná?" Slovo 'kouzelná' mu nešlo stále přes ústa, ale v téhle práci musíte říkat i věci, kterým sami nevěříte nebo vvěci které se vám nelíbí.
,,Ne, Esme byla normální dívka." Vzpomínala Karen s úsměvem.
[3]
Karen usedla na lavičku.
,,Hádej co!" Spustila ihned přítelkyně a vykulila své oči. ,,Co?" ,,Issacc, bude se vracet domů!"
,,Kdo to je?" Zeptala se zmateně.
,,Ten Rusák." Karen se zamyslela. Issacc byl dávno její dobrý kamarád, zapomněla na něj. Jak mohla zapomenout na nejlepšího kamaráda?
,,No a asi za týden nastoupí s náma do školy a dochodí maturitní ročník." Usmála se Esme a Karen stáhla rty do úzké linky. Obě věděli, co Issacc udělal, z toho důvodu nechápala kamarádčtino nadšení.
,,Jak myslíš, že na to budou lidi reagovat? Hlavně rodiče dětí? Vždyť se ho tu lidi bojí!" Vykřikla. ,,Co ty víš Karen, třeba se změnil" mikla rameny Esme. ,,Zabil pět lidí, je z něj sériový vrah, třeba měsíc, dva to bude v pohodě, ale co potom? Přestanou mu stačit představy? Bude to tady jako předtím? Jedna hlava dolů, druhá hlava dolů." Karen měla strach, bála se, co se s jeho příchodem začne dít. Žádné párty, všichni doma do desíti. Jako předtím. Bát se každého kroku. Každého stínu.
,,Nevíš jestli to byl on, mohli to na něj jenom hodit." Rozmáchla rukama Esme. ,,Proč se ho tak zastáváš? Zabil ti bratra a tobě taky ublížil, dokonce si byla u soudu jako svědek a řekla si, že to byl on! Na tvém místě bych se já zamkla doma a všude chodila s kvérem." Nechápala její najivitu. ,,Karen, nevím, co jsem viděla, byla jsem pod tlakem."
,,Tak jestli bych ho omylem poslala do chládku, modlila bych se k Bohu" Nechápala, co je horší. Poslat ho do vězení nebo ho tam poslat omylem. ,,Tak to můžeš udělat v neděli v kostele" uchechtla se. ,,Neboj budu" špitla si Karen pro sebe.

,,Pro dnešek to stačí, odeberte se spořádaně na oddělení."