Mary Pondová

2

   Cesta nám trvala asi pět minut. Posuvné dveře nemocnice se před námi rozestoupily jako Rudé moře. Ihned jsem pospíchala k recepci nehledě na to, kde je ten kluk.

„Dobrý den, co se vám stalo, slečno?"

„Vylila si na ruku vařící mléko." Ublíženě jsem se po něm podívala.

„Umím mluvit, díky." Odsekla jsem, ale sestra už s někým telefonovala.

„Klidně jdi, zvládnu to. Díky za doprovod." Podívali jsme se po sobě.

„Omlouvám se."

„Za co?" Kývl hlavou k mé ruce.

„Kdybych nechtěl to kafe, nestalo by se to." Recepční si odkašlala, aby upoutala naši pozornost.

„Jméno? Doktor Rogers vás přijme." Rogers. Ach jo. Můj strýc z tátovy strany. Docela samotář, hlavně co se jeho kštice týče.

„Mary Pondová, jsem neteř doktora Rogerse." Recepční se na mě usmála.

„Jistě, včera se nám celý den vychloubal, že vás přijali na univerzitu. Gratuluji." Přiškrceně jsem se usmála, jelikož už i ten hadr na mé ruce začínal hořet.

„To je super, ale mohl by mi něco udělat s tou rukou?" Rychle přikývla.

„Jistě, támhle, druhé dveře vlevo. Váš přítel, půjde s vámi?" Cože?!

„Není to můj přítel, ani ho neznám. To je fuk. Jo jde."

„Mary, můžeš mi říct, po kom jsi takový smolař?" Téměř holohlavý dlouhán se třemi dioptriemi mi nastříkal něco chladivého na mou rudou ruku s pár bílými puchýřky. Ležela jsem na lehátku. Pálení začalo polevovat.

„Znáš to. Někdo ta černá ovce být musí." Pohled mi padl na toho kluka. Opíral se o dveře se založenýma rukama.

„Skočím pro mast na popáleniny. Počkejte tady." A byl pryč.

„Ani nevím, jak se jmenuješ." Vzhlédl ke mně od svých nohou. Do čela mu padala krátká patka hnědých vlasů.

„Dan."

„Těší mě."

„Mě taky, Mary."

Asi o půl hodiny později jsme společně opouštěli nemocnici. Dan nesl na rameni můj batoh a já se kochala svou obvázanou rukou, která jako by najednou umřela.

„Hej! Mary!" No ne. Ani mi neříkejte, že Rogers volal mému bratrovi.

„Charlie, co tady děláš?" Je mu dvacet, tudíž je o dva roky starší než já. Spíš o rok a půl.

„Gary mi volal, cos vyváděla a prý, ať pro tebe hned přijedu." Hned mě objal a letmo líbl na spánek. Tím pádem si všiml Dana.

„Jsem Charlie, díky, žes Mary pomohl v nouzi." Podívala jsem se po Danovi. Vypadal najednou hrozně zmateně. Charlie mu podal ruku. Vzájemně si ji stiskli.

„Jsem Dan. V pohodě, udělal by to každý. Koukám, že jsi v dobrých rukou, tak už asi půjdu." Sundal si z ramene batoh a podal ho mému bratrovi.

„Mějte se." Bez dalšího slova odešel. Ani jsem mu nestihla nic říct. Odešel do ulice, kterou jsme sem předtím dorazili.

„Docela ušel. Budete mít rande? Nebo další rande?" Dloubla jsem ho ramenem do žeber.

„Nebudeme, protože se tě lekl." Navíc o mě určitě zájem ani neměl. Proč by měl něco s britskou servírkou, když může klidně mít nějakou sexy Američanku.