Lost [H.S.] CZ

-79-

Doslova jsem mohla slyšet jeho bušící srdce a cítit jeho dech, který voněl po peprmintové žvýkačce.

Mezeru mezi námi jsem po chvilce začala pomalu zmenšovat, až jsem poté okusila jeho rty. Zuby jsem zkousla jeho dolní ret, načež se sladce do polibku usmál.

„Ty jsi v tom tak neskutečně dobrá, Lott" řekl, když jsem se od něho odtáhla.

„V čem?" zasmála jsem se.

„V tom, že ti ve všem a pokaždý podlehnu" odpověděl.

„To je spíš tvoje slabost než moje schopnost" poškádlila jsem ho.

„Přestaň mluvit a radši mi dej ještě pusu" zasmál se, protože věděl, že jsem měla víceméně pravdu. Škádlivě jsem se na něj usmála a zkousla si spodní ret.

Přisála jsem se mu na rty a svoji ruku mu položila na zátylek. Ty jeho přesunul nad můj zadek. Jeho jazyk pronikl do mé pusy, kde začal dráždit ten můj. Po několika okamžicích jsme se od sebe rychle odpojili, protože jsme slyšeli přijíždět autobus. Očima jsme těkali po svítícím číselném označení autobusu.

„Ne, to není náš" zkonstatoval Harry.

„Jsi si jistý?" zeptala jsem se.

„Jo, jsem" zasmál se.

Po několika minutách konečně přijel náš autobus. Během cesty jsem se pokoušela z Harryho dostat informaci, kam to jedeme, protože moje zvědavost neznala meze, ale Harry mi to i přes moje snahy neprozradil. Nakonec nás to zavezlo až někam na konec města, kde jsem nikdy nebyla.

„Kde to jsme?" zeptala jsem se.

„Kousek za městem" odpověděl.

„Pojď" pobídl mě a nastavil mi ruku, abych se jí chytila.

Neviděla jsem na cestu, protože už byla tma a navíc tu nebyly žádné pouliční lampy, ale Harry vypadal, že přesně ví, kudy má jít, takže jsem ho slepě následovala.

Najednou jsem před námi uviděla jakousi vysokou vyvýšeninu, na kterou jsme nejspíš mířili. Asi po dvou minutách jsme došli k vyšlapané cestičce, která vedla až na vrchol. Na pohled to nevypadalo tak hrozně, ale cesta byla opravdu strmá a bylo těžké nespadnout. Harry v tom měl očividnou praxi, tudíž mi s výstupem pomáhal, u čehož jsme se docela nasmáli.

Kdybych se oběma rukama nedržela Harryho, abych měla nějakou stabilitu, tak bych vytáhla mobil a spustila svítilnu, ale Harry mi na tento návrh odpověděl se slovy:

„Nepotřebuješ světlo, máš mě"

Po několika minutách jsme tam vystoupali. Nechápala jsem to, ale na ten vrcholek svítil měsíc, tudíž jsem si mohla prohlédnout každičký kousek toho místa. Byl to opuštěný prostor plný rostoucích levandulí, naprosto bez poskvrnky od člověka. Nepoškozená příroda.

„Otoč se" řekl Harry a já to také udělala.

Před sebou jsem spatřila neuvěřitelný pohled.

„Pane bože" vypadlo ze mě.

Vyskytl se mi pohled na noční Londýn, který se ani nedal popsat slovy. Obrovský prostor vyplněný neskutečným množstvím svítících 'teček'. I přes tu dálku jsem rozpoznala několik známých budov, které odsud vypadaly ohromně.

„To je nádhera, Harry"

Harry popošel ke kraji a já ho následovala. Nakoukla jsem na sráz dolů a můj žaludek udělal dva kotouly vzad. Rychle jsem odvrátila pohled a radši sledovala výhled, kvůli kterému jsme sem podnikli cestu.

Mlčky jsme se posadili na zem.

„Jak je možné, že jsem o tomhle místě nikdy v životě neslyšela?" zeptala jsem se.

„Chodím sem už celkem dlouho a ještě jsem tady nikdy nikoho nepotkal" odpověděl.

„Jsi úplně první, komu jsem tohle místo ukázal, Lott" dodal.

Otočila jsem na něj hlavu a usmála se. Posunula jsem se blíž k němu a opřela si hlavu o jeho rameno, po čemž mě chytil do objetí.

„Miluju tě, víš to?" řekla jsem.

„Vím" odpověděl a políbil mě na temeno hlavy.

„Taky tě miluju, víš to?" dodal se stejným dovětkem jako u mé předešlé věty.

„Vím" odpověděla jsem se šťastným úsměvem i přes to, že ho Harry nemohl vidět.