coach // niall horan [CZ]

coach - {19}

„Zayne, já nechci, aby ségra taky umřela," podíval jsem se na Rolanda sedícího naproti mně, brečel a schovával si obličej v rukou.

Společně jsme byli v nemocnici v čekárně, obklopeni Niallovou rodinou a Alicinými příbuznými, taky tu se mnou byla má mamka. Už to byly celé dva dny a Alice se pořád nevzbudila, ani Niall.

V tu dobu mě ani nezajímalo, že Niall byl její přítel. I když jsem Nialla opravdu nenáviděl, stále jsem si přál, aby oba dva byli v pořádku, alespoň ale byli mimo riziko smrti. Pamatuji si, jak její mamka klepala na naše dveře a začala se vyptávat, jestli jsme neviděli Alice anebo jejího přítele.

Řekla nám, že Alice neodpovídá na její zprávy a telefonáty. Potom ten samý večer jí zavolali a potom to šlo všechno z kopce. Chtěl jsem to dát vědět Harrymu a její kamarádce Alex-nebo Alexis, nebo jak se to jmenovala, ale věděl jsem, že by se to její mamce nelíbilo.

„Neříkej to, kluku, tvoje sestra bude v pohodě," nikdy jsem nebyl ten typ člověka, co by ostatní utěšoval, ani ten typ, co naprosto miluje děti, ale kdybych se měl vcítit do Rolandovy kůže, pak bych si dokázal představit tu obrovskou bolest a strach o jeho sestru. „Mysli jen na to nejlepší."

„Nechci ji ztratit jako mého tátu," řekl a já nad jeho slovy nadzvedl obočí. Těmi jeho smutnými slovy mi moc nepomáhal, takže jsem se podíval po svojí mamce a ta okamžitě pochopila, že já ho nedokázal zklidnit.

„Budu hned zpátky," omluvil jsem se všem, dal jsem si ruce do kapes a šel někam, kam nemám dovoleno jít, ale já musel. „Pane, sem nemůžete jít," varovala mě sestřička a já se k ní otočil.

„Jdu jen na toalety," zalhal jsem jí.

Chvíli si mě ještě prohlížela a pak kývla. „Tak dobře," po tomhle jsem se otočil a šel dál. Chtěl jsem se usmívat nad tím, jak lehce se nechala obalamutit.

Cítil jsem se nepříjemně, jak jsem tak kráčel nemocniční chodbou. Procházel jsem okolo lidí, kteří skoro umírali. Leželi na jejich posteli, celí zabalení v obvazech a všude jizvy. Pokračoval jsem dál v chůzi, až jsem se ocitl přede dveřmi do pokoje.

Věděl jsem, že jsem neměl dovoleno tam jít. Byli jsme varováni, abychom tam nechodili, dokud nás doktor nepustí. Jenže já byl hrozně zvědavý, co se stalo a jak moc to bylo vážné. „Seru na to," zašeptal jsem si pro sebe a pomalu vešel do místnosti.

Pípání se ozývalo celou místností, zíral jsem na osobu, kterou jsem chtěl vidět. Jeho oči byly zavřené a jeho levá ruka byla obtočená několika obvazy, jeho obličej byl trochu pohmožděný společně s jizvami, které pokrývaly část jeho čela.

Bylo mi ho líto.

Všechen odpor, který jsem k němu cítil, byl okamžitě pryč. Když mi bylo líto Nialla, pak jsem si nemohl představit sám sebe, jak bych koukal na Alice. Věděl jsem, že jsem ji nemohl vidět, protože jen rodinní příslušníci k ní mohli, opravdu mě to štvalo.

I když ani tady bych neměl být, stál jsem tu před klukem, se kterým chodila holka, kterou jsem miloval. Má zvědavost mě převálcovala a já prostě musel vidět, jak moc byli zranění.

Vyrušily mě hlasy, které se ozývaly celou chodbou. Srdce mi okamžitě začalo bít v panice, bez rozmýšlení jsem se rozeběhl ven z pokoje a namířil si to rovnou na toalety, kam jsem původně měl jít.

Ale nemohlo to skončit jen takhle.

Chtěl jsem vidět Alice.

Zhluboka jsem dýchal a díval se na sebe v zrcadle. Měl jsem opravdu tmavé kruhy pod očima, ale ani mě to nepřekvapovalo, protože jsem vždy zůstával v noci vzhůru.