coach // niall horan [CZ]

coach - {26}

|| dvacet šest // nalice zalice nalice zalice ||

Pohled Nialla:

„Berte alespoň každých šest hodin," zkoumal jsem lahvičku, co jsem měl v ruce. „Huh, jestli to zapiješ teď, tak budeš muset vstávat uprostřed noci a vzít si to znovu," otočil jsem se zpět k mé nemocné přítelkyni, zachumlané v peřinách mé postele.

„Ugh, možná kdybychom oba dva zůstali u nás v domě, pak bychom nebyli v téhle situaci!" stěžovala si. „A ani mě nezkoušej budit ve čtyři ráno, abych si vzala tuhle věc!"

Nemocná Alice je nejhorší Alice.

„Babe, klid. Promiň, věděl jsem, že by možná bylo lepší zůstat u vás, ale ty jsi souhlasila s tím, že půjdeme ke mně a budeme koukat na filmy!"

Pořád jsem měl v ruce lahvičku s prášky a v té druhé sklenici vody. Alespoň by mohla ocenit, že jsem šel k nim domů pro léky a pro povolení od její mamky, že tu Alice může zůstat přes noc. I když si její máma myslela, že jsem asi trochu mimo, když se ptám, jestli tu může zůstat. Její dcera už byla dost stará na to, aby si mohla dělat, co chce.

Došel jsem k ní a opatrně si sedl na okraj postele. „Na, zapij to, než zase usneš," posunul jsem k ní ruce s práškem a sklenicí.

Pomalu se zvedla a vyhrabala se z peřin. „Nenávidím tě za to, že jsi taky neonemocněl," zamumlala, dala si prášek do pusy a okamžitě ho zapila. „Stejně tak tě nenávidím za to, že teď vypadáš hrozně roztomile a já přesný opak."

Musel jsem se usmát. Vzal jsem si od ní zpět skleničku a postavil ji na noční stolek vedle. „O čem to mluvíš? Vypadáš rozkošně, nejradši bych tu vedle tebe celý den jen prospal."

Pohladil jsem ji po tváři, byla celá neskutečně horká. Nechal jsem ruku na její tváři. „Whoa, jsi úplně horká," snažil jsem se zachovat klid a nejspíš to i zabralo, protože se zasmála.

„Já vím."

„Mám tě vzít k doktorovi? Mám zavolat tvojí mamce nebo-"

„Nialle, klid. Jsem naprosto v pohodě, pokud ti to nedošlo, tak takhle horký obličej máš vždycky, když máš teplotu," uchechtla se. „Ale nevolej mamce, bude zbytečně vyšilovat."

Já už dávno vyšiloval z toho, jak byla na dotek horká a ona mi ještě řekne, že by její máma udělala to samé. „Zlato, ale já nemám teploměr," díval jsem se na ni omluvným pohledem. „Někdo ti tu teplotu musí změřit."

„Ne... copak tebe se mamka neptala, k čemu ty léky potřebuješ?" zeptala se.

Přikývl jsem. „Ptala - řekl jsem jí, že ti není moc dobře," odpověděl jsem. „Odpověděla mi, že ''pokud se cokoli stane, zavolej mi nebo ji přivez zpět'', což právě teď mám v plánu udělat." Rukou jsem zajel do svých kapes a chtěl vyhrabat svůj mobil.

„NE! Nechci znovu skončit v nemocnici, Nialle. Prosím? Slibuju, že pokud se pozvracím nebo cokoli, uklidím to!" přicházela s všemožnými výmluvami jen, abych nikam nevolal.

Lítostivě jsem se na ni díval. Zírala na mě a i přesto, že neřekla už ani slovo, její výraz mluvil za vše. Nechtěla, abych volal její mamce a už vůbec ne, abych ji zavezl k doktorovi. „Fajn," povzdechl jsem si a ona se začala radovat.

„Děkuju, Nialle," zavřela oči a znovu se uvelebila v peřinách. „Tvoje postel je tak pohodlná, dokázala bych tu prospat celý rok."

Pohled Alice:

„Já vím, hlavně, když je venku takovéhle počasí. Nejradši bych pak zůstal celý den doma!" řekl Niall a stále zůstával sedět na kraji jeho postele.