coach // niall horan [CZ]

coach - {19}

|| devatenáct // očekávat nečekané ||

Pohled Alice:

Moje oční víčka se otevřela přímo do lesknoucího se světla. Všimla jsem si, že jsem byla v bledě bílé pro mě neznámé místnosti. Zkoušela jsem se trochu pohnout, ale překážela mi v tom ta tvrdá, úzká postel. Neustále jsem slyšela otravné pípání, které mi trochu připomínalo zvuk mého budíku.

Podívala jsem se dolů na mé ruce, které byly omotané divnými hadičkami, které jsem nikdy nechtěla na sobě mít. Pak jsem si všimla, že jsem měla v nose další studenou hadičku a že jsem se nemohla hýbat. Zasténala jsem.

Byla jsem v nemocnici.

Jediná má reakce byla, že jsem začala brečet. Byla jsem na místě, o kterém jsem si vždycky myslela, že bylo peklo. Uvědomění, že jsem tu byla sama a nevěděla jsem, co se stalo, akorát způsobilo, že jsem začala brečet ještě víc. Už jen pohled na tuhle místnost mi vrátilo vzpomínky na to, když jsem tu byla posledně. Moje mysl začínala šílet, protože posledně jsem tu byla při tátově smrti a to všechno se mi postupně vracelo do hlavy.

Prosím, řekněte mi někdo, že právě sním a všechno to bude brzo pryč.

„ALICE!" ucítila jsem úlevu, když jsem uslyšela mamky hlas z venku, po chvilince hned vběhla do místnosti a okamžitě se mnou navázala oční kontakt. „Oh, zlatíčko, ty jsi vzhůru! Díky bohu, že ses probudila!" v očích se jí začaly objevovat slzy štěstí a já se na ní s bolestí koukala.

„M-Mami, kde jsem? Co se mi stalo? Bojím se," zmateně jsem se vyptávala.

Byla jsem na světě už devatenáct let a nikdy jsem neležela na nemocniční posteli. Teda kromě toho, když jsem se narodila, ale tohle bylo poprvé a začínala jsem z toho šílet. V mém dětství jsem nikdy nebyla nijak vážně nemocná nebo jsem si nikdy nic nezlomila, proto jsem nikdy v nemocnici být nemusela.

Máma na mě koukala a hlasitě si povzdechla. „Zlato... ty a Niall jste měli bouračku, když jste jeli do Dublinu. Před dvěma dny mi volali, našli vás na dálnici, nějaký karavan vás v noci neviděl," popotáhla a jemně mě hladila po vlasech.

Niall.

Posledně, když jsem ho viděla, jsme si užívali života, šťastně spolu zpívali a dost se nasmáli. Hádám, že potom jsme se vybourali a já se ocitla až tady.

„Je... je v pohodě?" podívala jsem se na mou mamku. Máma ke mně zvedla pohled a zůstala zticha, a mně hned došlo, že pokud nemá odpověď, tak se něco muselo stát. Ucítila jsem horké slzy, které rychle sklouzávaly po mých tvářích a já sledovala okolí se zaťatými pěstmi. „Mami, prosím tohle mi nedělej. Prosím, řekni mi, že je v pořádku. Nejsem připravená ho taky ztratit, ne, ne," vzlykala jsem.

Její ruka se dotkla mé pravé ruky a já si uvědomila, že má ruka byla tak ztuhlá, že jsem nemohla cítit její dotek. „Alice, uklidni se," utišovala mě. „On bude v pohodě. Je jen trochu víc zraněný než ty. Všechno bude v pořádku," uklidnila mě.

„Jak může být všechno v pohodě. Mami, necítím tvůj dotek a moje celé tělo strašně bolí... nenávidím to, mami. Nemám ráda, když jsem zraněná a už vůbec nemám ráda vidět tebe, jak jsi z toho zničená," popotáhla jsem. „Chci jít domů... chci vidět mého-chci vidět Nialla," rozhodla jsem nakonec.

Ona si jen povzdechla a než mohla cokoli odpovědět, několik doktorů vběhlo do pokoje a mně to okamžitě začalo být nepříjemné. Máma se na mě podívala a postavila se ze židle.

Nikdy jsem nevěděla, že dokážu být tak slabá.

+++

Pohled Zayna: