coach // niall horan [CZ]

coach - {9}

|| devět // litování & Harry Styles ||

Pohled Alice:

„O můj bože, vy jste se políbili!" vypískla Alexis, až jsem se divila, že z toho neskáče radostí.

Právě jsem řekla Ise a Alexis, co se stalo před dvěma dny, když byla ta obří bouřka, a musím říct, že jsem litovala toho, že jsem se o tom vůbec zmínila.

Po tom deštivém dni a všech těch incidentech, co se stalo mezi mnou a Niallem, se situace akorát zhoršila a jak dny plynuly, tak stále zhoršovala.

„My se nepolíbili - on políbil mě," opravila jsem je a Alexis se začala smát.

„To ale nemění nic na tom, že jste se líbali," nenechala se Isa.

Vždycky měla o všem pravdu, a jak už jsem řekla - dávala skvělé rady pro ty, co nebyli ve vztahu.

„Já prostě... já prostě nevím holky. Je nepříjemný pocit, že má přítelkyni a-''

„Ser na jeho přítelkyni, Alice, ten kluk tě má rád a sama jsi řekla - on byl ten, co tě políbil. Ber to s klidem," skočila mi do řeči Isa.

„Ne, ne, vy mi nerozumíte! Vám to nedošlo? Vy to vidíte jako nějakou strašně romantickou věc, ale ono to tak vůbec není! Políbil mě jen, protože se cítil špatně," vyhrkla jsem.

Alexis se ušklíbla a podívala se na Isu.

Nejsem blbá. Moc dobře jsem věděla, co si o tom myslí.

„Jasně, jasně. Jo vlastně - nechtěl Josh, abychom šly uklidit ten regál?" řekla jí Isa a ona rychle přikývla, že s ní půjde.

„No jo! Jdeme, uvidíme se později, Alice?" řekla Alexis neobratně.

Vzhlédla jsem nahoru a zakroutila hlavou. „Ne, hele, řekněte Joshovi, že jsem šla domů dřív," zamumlala jsem na ně a při tom jsem si sundávala jmenovku.

Alexis se na mě zmateně dívala a pak se otočila na Isu. „Nikdy jsi neodcházela takhle brzo, Alice, vždyť víš, že jsme ty řečičky o puse nemyslely tak vážně," omlouvala se mi Isa.

„To není kvůli tomu. Potřebuju trochu klidu, uvidíme se zítra," rozloučila jsem se a namířila si to do místnosti, kde jsme měli své skřínky.

Cítila se špatně, že jsem tohle všechno dělala. Vypadala jsem potom jako nějaká holka, co všechno brala strašně vážně, ale koho to zajímalo.

Všichni potřebujeme chvilku klidu od všeho a na určité věci zapomenout.

Když jsem vstoupila do místnosti, spatřila jsem napůl nahého kluka, převlékajícího se do svého normálního oblečení.

Byl to Harry.

Než si stihl nandat svou košili zpět, spatřila jsem několik tetování na jeho těle, ale neměla jsem náladu se nad tím rozplývat či tak něco, takže jsem ignorovala jeho přítomnost a vydala se ke své skřínce. Vyndala jsem si z ní svoje věci, prudce skřínku zavřela a dala jsem si batoh na záda.

„Ty se nebudeš převlíkat?" otočila jsem se k Harrymu, který na mě stále zíral. „A proč vůbec odcházíš tak brzo? Nekončíš náhodou až hodinu po mně?" dodal potom.

Pokrčila jsem rameny. „Nepřevlékám se tu. Odcházím, protože se necítím zrovna dobře." Snažila jsem se znít klidně a příjemně, ale nějak jsem se nemohla přenést přes to, že jsem byla naštvaná na svoje kamarádky.

„Jsi v pohodě?" zeptal se a já rychle přikývla.

„Seš si tím jistá? Slyšel jsem, jak třískáš těmi dvířkami od skřínky," řekl. Myslím, že Harry zpozoroval moje chování už ráno, takže hádám, že tušil, že jsem naštvaná.