coach // niall horan [CZ]

coach - {13}

|| třináct // je to tady ||

Pohled Alice:

Překvapilo mě, že Niall nemá jen jedno luxusní auto, ale dokonce dvě. Jeho černý Range Rover byl zaparkován hned vedle obytného domu a Niall ho okamžitě odemkl pomocí klíčů od auta.

Očekávala jsem, že mi otevře dveře a nechá mě nasednout, ale udělal přesný opak. Prostě si obešel auto, nastoupil a nechal mě tu stát jako úplného idiota.

„Dobře," zamumlala jsem si sama pro sebe, otevřela jsem dveře od auta a nasedla.

Myslím, že Niall byl naštvaný. A byla jsem si stoprocentně jistá, že to je má chyba, kdybych byla já teď na jeho místě, tak bych za něj sama sobě nafackovala, že jsem pořád akorát brečela a komplikovala to. Možná jsem toho o něm moc nevěděla, ale určitě byl naštvaný. Ani na mě nepočkal a okamžitě nastupoval do auta.

Prvních pár minut v autě byly tiché. Chtěla bych tu s sebou mít sluchátka, aspoň bych nedělala situaci ještě více trapnou, než byla.

Niall zastavil na semaforu na červené, zapnul rádio a přidal trochu více na hlasitosti. Jenže jako naschvál hrály samé depresivní písničky.

''Friends should sleep in other beds. / Přátelé by měli spát v jiných postelích.
And friends shouldn't kiss me like you do. / A přátelé by mě neměli líbat jako ty.
And I know that there's a limit to everything. / A já vím, že tu je limit pro všechno.''

Děláte si ze mě srandu?

Měla jsem ráda písničky od Eda Sheerana, jenže tahle písnička mi v mé situaci zrovna nepomáhala.

Skvěle, právě jsem všechno svedla na rádio.

Cítila jsem se nepříjemně, ale Niall to zaujatě poslouchal. Nepobroukával si ani nezpíval, ale neustále zvyšoval hlasitost, aby lépe rozuměl textu. Skoro jsem tu z toho zpanikařila.

Vlastně jsme s Niallem ani nevěděli, jestli jsme byli přátelé.

Pohled Nialla:

Alicin dům byl trochu dál. Hrozně jsem se při jízdě nudil, nevím proč, ale přišlo mi lepší, že to je dál, i když jsme spolu nemluvili.

Ona ani nepípla a já vlastně taky ne, takže jsme z toho mohli vinit sebe navzájem. Bylo mi blbé, že s ní nemluvím, ale bylo by vážně trapné, kdybych začal mluvit a ona mi ani neodpověděla - stejně nevím, o čem bych mluvil.

Můj vyzvánějící mobil přerušil ticho, a i když jsem právě řídil, tak jsem to zvedl.

„Uh, ano?"

„Pane Horane, už nějaký čas jsme spolu nemluvili." Jakmile se ozval mně známý hlas, rychle jsem zbledl.

To je Nataliin táta.

„Oh, um... to ano, pane Robinsone, co se děje?" zeptal jsem se nervózně.

Co když mu Natalie řekla o tom, co se stalo, a on mě vyhodil z práce? Ne, ne, ne.

„Chtěl jsem Vás jen zkontrolovat. Má dcera mi o Vás řekla nějaké novinky," pokračoval, přičemž mé srdce začalo bít jako o závod.

Povzdechl jsem si. „Uh, ano, měli jsme nějaké neshody, je mi to líto, pane," stále jsem druhou rukou držel volant.

Nebylo mi zrovna dvakrát příjemné, že tu byla Alice. Mohla buď poslouchat rádio anebo můj hovor.

Bože, ať to prosím brzo skončí.