(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Konečně západ slunce

Neříkala jsem náhodou dříve, že jsem hloupá? Mám totiž pitomou vlastnost, dělat věci bez toho, aniž bych si to pořádně promyslela a v těch nejhorších případech mívám dokonce pocit, že jsem to všechno chytře vymyslela. A ono je to přitom naprostá kravina. 

Vnímala jsem, jak na mě Neen kouká. Jeho modré oči byly plné překvapení a šoku. Co jsi to provedla? Jako bych to z jeho pronikavého pohledu uměla vyčíst. 
Matthew se svým zamyšleným pohledem. Matka a její ukřivděný výraz. A samotná Volková s očima ledovýma jako sám Tichý oceán.
Ale počkat! V její tváři se žádný děsivý nebo pomstu-slibující výraz neusadil. Vidím dobře, nebo svými uvolněnými rty naznačuje, že mi to projde?

Mikrofon jsem předala zpátky panu pořadateli, v sále se rozlehl ohlušující potlesk a já za hudby, kterou vytvářely jejich ruce, sešla stupínky a s pohledem stále zabořeným na Volkovou se oklikou dostala k Neenovi a Matthewovi. 

„Co jsi to udělala?" neznělo to vyčítavě, ale stejně jsem sklopila oči k zemi a zastrčila si ruce do kapes. „Tohle ti do sluchátka řekla Volková?" 

Vzhlédla jsem k němu. Jeho oči byly přimhouřené. Ani on sám nevěřil, že by to mohla být pravda. Nebyla jsem schopná potlačit uchechtnutí. 

„Jistě že ne," opáčila jsem. „To já sama."

„Takže jsi se rozhodla v prospěch lidí?" usmíval se při tom. Něco na tom ale znělo smutně. Nejspíše se bál, co s tím udělá Volková. Stále věřil, že se vrátíme zpátky do laboratoře. Kdyby to tak bylo, ukončila by to se mnou hned při vstupu. Ale i kdyby mě zatáhla zpátky, něco uvnitř mne zářilo. Udělala jsem dobrou věc, možná zachránila pár životů. Pohledem jsem vyhledala mou matku. Mluvila na pódiu s pořadatelem. Vypadali spokojeně. Oba se smáli a nevypadali, že by mě tam potřebovali. V davu jsem zahlédla muže, který mi předtím půjčil telefon. Pozvedl ruce a naznačil jimi tleskání. Usmála jsem se na něj a vtipně se uklonila. Muž se rozesmál a pak znovu zapředl hovor s lidmi okolo. Chytila jsem se rukou mých kamarádů a zatáhla je ven z davu. Bylo načase to s Volkovou ukončit. Rychlými kroky jsem je vedla přímo k ní. Měla založené ruce na prsou a v očích ten samý ledový výraz, jako před chvílí, ale stejně jako předtím mi přišlo, že není tak naštvaná jako normálně. Když jsem stanula naproti ní, pozvedla jsem bradu nahoru, abych dala najevo, že jsem připravená na hrubou výměnu názorů. Ta se ale nekonala. 

„Myslela jsem si, že to uděláš," poznamenala s klidným hlasem a opřela se o rám dveří vedoucích do sálu. Měla na sobě černé šaty s odhalenými zády. Vlasy se jí svážely po ramenech v hezkých vlnách a obličej měla jako obvykle krásně upravený. Nechyběla ani její oblíbená rudá rtěnka. Usmála se, asi proto, že jsem nic neodpověděla. „Varovala jsem mého šéfa, varovala jsem tebe, ale jak vidím, ani jedno z toho, nepomohlo," pokrčila rameny. 

„A co že jste tak klidná?" kývla jsem k ní bradou. Ona jen znovu lehce pokrčila rameny. Pohled mi sjel k její levé ruce. Svírala v ní značkový kufřík. „Někam jedete?" Můj hlas zněl šokovaně. 

„Je na čase ti prozradit skutečný cíl celého tohohle výzkumu," prohlásila. V téhle chvíli mi přišlo, jako bychom nebyly nepřátelé, ale spíše dlouhodobé kolegyně. Nenávist z jejích očí naprosto vymizela a já se tomu uvnitř velmi divila, ale navenek jsem nic nedala znát. 

„Víš, tady o tom nemohu mluvit, ale ráda bych to někomu předala, než odjedu," kývla hlavou ven, ale já se nehnula. Otočila jsem se k Neenovi a Matthewovi a čekala, co řeknou. Je bezpečné s ní jít? 

„Ráda bych to pověděla jenom tobě, pokud by ti to nevadilo," přerušila nás. Neen souhlasil a uklidnil mě tím, že mi stiskl rameno. 

„Jen běž," řekl mi a otočil se k Volkové. „Za jak dlouho budete hotové?"