(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

uskutečnění plánu

„Slečno," podával mi náš řidič ruku, aby mi pomohl nastoupit do naší limuzíny. S úsměvem jsem ji přijala a usadila se do měkkých sedaček. Rozprostřela jsem kolem sebe modrou látku svých šatů a přehodila si nohu přes nohu. Nemohla jsem jinak a mrkla na něj. Nadzvedl obočí a rychle za mnou zavřel dveře. Byl postarší a zřejmě si to vyložil jako nějakou formu sexuálního harašení. Já nemohla za to, že jsem byla nadšená z náhlé svobody. Řidič nastartoval auto a já trochu znejistěla.

„Máme ještě čekat na mé dva kamarády," připomněla jsem mu a hlas se mi lehce roztřásl. Co když je Volková nepustí? To by bylo všechno v háji.

„Jistě, slečno, jsem o tom informován."

„Tak proč startujete?" V mé mysli se objevovaly děsivé scénáře o tom, že šlápne na plyn a rozjede se pryč. Jak jsem mohla vědět, že ho Volková nepodplatila? Asi se ho prostě zeptám, napadlo mě, naklonila jsem se dopředu a položila si ruku na jeho sedačku.

Naštěstí jsem ho ani nemusela začít vzpovídat, neboť se otevřely dveře a vedle mě se usadilo čísi tělo. Poté následovalo další dosednutí a přede mnou se objevila usměvavá tvář Matthewa. Naráz mě jak bodlo, tak zahřálo u srdce. Byl v pořádku. Žádné stopy po slzách nebo tmavých kruhů pod očima. Natáhla jsem k němu svou ruku a oba jsme si přátelsky stiskli dlaně. Pak jsem se otočila a setkala se s očima Modroočka. Nebrala jsem na vědomí rozlehlou sukni mých šatů a vrhla se mu do náručí. Oba dva jsme se rozesmáli, ale nepouštěli jsme se. Po tak dlouhé době to bylo jako lék. Auto lehce nadskočilo a my se pomalu rozjeli na večírek.

V posledních třech dnech jsem se soustředila pouze a pouze na svůj úkol. Na to, co musím na večírku udělat. Kousek mého já se stále bál, že to nevyjde, ale zbytek byl přesvědčen, že se do tohohle blázince už nevrátím. Bylo potřeba to dokončit. Pokud bych byla donucena strávit tam ještě jeden jediný den, asi bych si podřezala žíly. Podívala jsem se do Modroočkových očích a viděla důvěru, kterou ve mě měl. On si pořád myslel, že se sem vrátíme. Ale nemohla jsem mu nic říct. V uchu jsem měla zakomponované sluchátko, kterým ke mně mohla promlouvat Volková. Nařídila mi, že na večírku smím říct jenom to, co mi ona sama našeptá. Nejradši bych si ho už teď vytrhla z ucha, ale nechtěla jsem vzbudit zbytečné podezření. Motor jemně bzučel a mě to kolébalo ke spánku. Opřela jsem se o jeho hruď a mlčky jsem poslouchala tlukot jeho srdce.

„Mám zaparkovat přímo u vchodu?" ozval se hlas řidiče a já zvedla hlavu. Popravdě mi to bylo jedno, takže jsem prostě odpověděla, že ano. Auto udělalo několik odboček a pak motor ztichl. Otevřely se dveře u řidiče, on vystoupil a pak je za sebou jemně zaklapl. Otevřel dveře na naší straně, Matthew vystoupil, Modroočko mě pustil a vylezl ven z auta a já byla jediná, komu řidič podal ruku. Chytila jsem se jí a po chvíli mu v duchu horlivě děkovala, neboť se mi šaty zasekly v sedačce a kdyby mě nedržel, asi bych sebou flákla na betonovou zem. Takhle jsem s úsměvem vystoupila a pustila se ho. Jo a taky jsem si odpustila další mrknutí, které by už asi nepřežil. Pouze jsem mu poděkovala za svezení a nechala ho, aby se strojeně poklonil. Trochu staromódní, ale jak jsem řekla, žádný mladík to nebyl. Modroočko mi nabídl rámě a já ho přijala s obrovským úsměvem na rtech. Něco mě ťuklo do zad. Matthew mi ho nabízel taky. Objala jsem jeho paži svou druhou rukou a do velké zářící budovy jsme vstoupili všichni zavěšení do sebe.

Ihned na nás dýchla příjemná a rodinná atmosféra. Místnost, do které jsme vstoupili nebyla zas tak velká, ale kameramani s logy na čepicích natáčeli každého, kdo prošel dveřmi a dodávali večírku důležitost.
Usmála jsem se přímo do kamery. Dříve bych z něčeho takového, jako je večírek, měla obrovský strach, ale teď jsem si to užívala. Pocit volnosti ve mně potlačoval veškerou mou bázlivost.