(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Stálo mi to za to?

Modroočko mě strhl za rameno na zem a přitlačil mě ke stěně. Ze zvuků naštvaných kroků se mi udělalo nevolno. Nejistě jsem na něj pohlédla. Jeho oči sršely odhodláním. Naklonil se přes roh zdi a sledoval toho, kdo se pohyboval ve vedlejší chodbě. V chodbě, do které jsme nutně potřebovali. 

„Jak to chceš.."

„Pšt," umlčel mě a přimhouřil oči. Kroky pomalu ustávaly. Na rozdíl ode mne dýchal pomalu a klidně, jako by se ničeho nebál.
„Jdeme," zavelel, chytil mě za ruku a rozeběhl se do chodby, která vedla k recepci. Můj pohled se stočil k dalším dveřím. Nevedly jen do recepční místnosti. Vedly také ven. Ke svobodě. Jenže tak lehké to nebylo. „Musíme se dostat do řídící místnosti, abychom vypnuli kamery," zašeptal a očima těkl k velké černé kameře, právě snímající opačnou část chodby. 

„Jak to chceš udělat? Je jich tu spousta. Chytí nás dříve, než se tam vůbec dostaneme," procedila jsem skrz zuby. „Prostě se sebereme a vypadneme." 

„To by nás dost lehce poslalo do hrobu. Venku je spousta ozbrojených chlápků od tajných služeb. Nejsou tady jen tak na okrasu," promnul si čelo. „Tohle chce plán. Ten, který jsme s Abriannou měli vymyšlený už dost dlouho." Kývla jsem hlavou na souhlas, ale uvnitř jsem cítila, že kdybychom sebrali svých pět švestek a rovnou vypadli, dopadlo by to lépe. Z toho, že chce postupovat podle svého plánu, což znamenalo, strávit nejméně další půlhodinu na půdě tohoto ohavného zařízení, se mi svíral žaludek. A svým pocitům jsem normálně důvěřovala.
Jenže dnes jsem je hodila za hlavu a bezhlavě postupovala podle Modroočkova plánu. Pomalu, ale jistě jsme se pomocí dlouhých schodů dostali do sklepních prostorů. Celou dobu, kdy jsme scházeli schody, jsem se nejistě rozhlížela kolem. 

„Jak to, že tu nejsou žádní doktoři?" Vypadlo ze mě nervózně, neboť všude bylo pusto a prázdno. Přeci se nemohli propadnout do země. „Copak nás nehledají?"

„Doktorka Volková až příliš důvěřuje ozbrojeným silám. Myslí si, že nás lehce zastaví," řekl, když otevřel děsivě vypadající dřevěné dveře. Nechtěla jsem nic říkat, ale nepochybovala jsem o tom, že by nás byli schopni lehce zastavit. Pokud měli zbraně, mohlo by to být i více než lehké. Vešli jsme do místnosti osvětlené pouze paprskem světla z právě otevřených dveří, a jakmile se za námi zavřely, tma nás obklopila kolem dokola. Hlasitě jsem polkla a chytila ho za rukáv. Jeho bílý plášť byl ve tmě alespoň lehce rozpoznatelný. 

„Tu baterku, co jsem ti tehdy dal, asi nemáš, co?" Rukáv na jeho ruce se napnul a my se opatrně rozešli dopředu. Lehce se zasmál a já musela obdivovat, že to teď, v takovéto chvíli, dokáže. 

„Ne, nemám," odpověděla jsem s úšklebkem. „Já si myslela, že to ty jsi ten, kdo je nosí běžně po kapsách, když jsi mi tehdy jednu tak ochotně podal," zvedla jsem ruku a položila ji na zeď sklepa. V tmavém prostoru jsem naprosto ztrácela orientaci. Doufala jsem, že Modroočko ví, kam jde. Prstem jsem se dotkla pavučiny, leknutím nadskočila a dopadla na něco měkkého. Modroočko vedle mě sykl bolestí. „Promiň," sestoupila jsem z jeho nohy a nevnímala husí kůži, která se mi po doteku lepící pavučiny utvořila po celém těle. Přitiskla jsem ruce těsně ke svým bokům. Nehodlala jsem se nějaké pavučiny dotknout znovu. Vzpomněla jsem si na strašidelné filmy, ve kterých visí ze stropu a lapají lidi. Opravdu jsem se snažila, abych se k Modroočkovi nepřitiskla ještě více. Přišlo mi, že jdeme celou věčnost. Podlaha pod námi vrzala a vsadila bych se, že tady dole nikdo hodně, hodně dlouho neuklízel. 

Po několika mých skoro pádů, kdy mě Modroočko stačil zachytit dříve, než jsem se ocitla na zemi, jsme se dostali na konec sklepa. Modroočko položil ruku na stěnu před námi a přejížděl po jejím povrchu.