(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Nemožnost výběru

Polekaně a současně se zaujetím jsem zvedla hlavu.

Sakra! Tak to jsem asi v háji!

V nadávkách bych nejspíše pokračovala i dále, kdyby se neotevřely dveře. Zamrzla jsem v půli pohybu.

„Subjekte jedna?" Nudný hlas doprovázelo klapání podpatků. Nancy! 

Udělala jsem první, co mě napadlo. Složila jsem papír a zastrčila si ho pod tričko spolu s baterkou.  Fakt chytrý! 

Stáhla jsem si ze sebe peřinu a nevinně na ní pohlédla. Koutkem oka jsem si zkontrolovala tričko, abych zjistila, jak moc je to nápadné. Nancyin pohled se stočil přesně na místo, kde byla ukrytá. Můj mozek zamrzl, ale já se donutila k přemýšlení. Radši baterku než ten dopis!

„No jo, máte mě," rezignovala jsem naoko a vytáhla baterku zpod trička, kde zanechala na mém břichu vyteplené místo. Nancy mi ji vytrhla z ruky.

„Kdo ti to dal?" Řekla to znuděně, ale něco na tom, jak to znělo, svědčilo o tom, že ji to zajímá.

„Jeden zakuklenec," trvalo mi minutu, než mi došlo, že jejich přezdívku asi nepochopila. „Tedy, pracovník v tomto zařízení."

„Znáte jeho jméno?" V jejím hlase se objevil náznak zájmu.

„Ne." A teď nelžu!

„Dobrá, dovedu vás na první zkoušku séra. A tu baterku si nechám," zastrčila si jí za pásek u kalhot, chytila mě za ruku a vystrčila z postele.
Dopis se tím pohybem pod tričkem nebezpečně pohnul a já pomyslela na to, co se v něm píše.             Já to sérum nechci!                                                                                                                                                            Vytrhla jsem se a odskočila od ní co nejdále jsem zvládla.

„Subjekte, nedělejte problémy. Nebo vás uspím," stála odhodlaně a výraz její tváře napovídal, že by to nedělala poprvé. Protočila jsem oči a nechala se dovést do výzkumné laboratoře. Abych si promluvila s doktorkou, potřebovala jsem být při smyslech.                                                                                                    Sedla jsem si na bílé pohodlné křeslo a v duchu si připravovala, jak Alexandru donutit, aby mě pustila. Nic mě nenapadalo.                                                                                                                                        Bezva....

Zaslechla jsem vrznutí a pootočila hlavu ke zdroji zvuku. Alexandra, oblečena do bílého pláště, sahajícího až na zem, vstoupila dovnitř. V rukou, na kterých měla zelené sterilní rukavice, držela skleněnou lahvičku s modrou tekutinou. Jak se rozešla ke mně, tekutina se v lahvi začala pohybovat. Omývala stěny lahve a zanechávala na skle bílou pěnu.                                                                                 Položila lahev na stůl a poté vzala mé ruce a položila je do kovového držáku za křeslem. Kolem nich se ihned obmotaly železné provazy. Začala jsem panikařit.

Nesmím to sérum dostat! Řekni jí něco! Pobízela jsem se v duchu, ale nevěděla jsem, jak to zastavit.

„Počkejte," vylezlo ze mě. Alexandřin doteď vážný obličej se rozjasnil náznakem pobavení.

„Už jsem si myslela, že sis ukousla jazyk," pronesla a potřela mi pravou paži nějakou tekutinou. Podivně páchla.

„Co je to?" Snažila jsem se na své ruce podívat.