(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

„Jen loutka?"

Neklidně jsem se převalovala v posteli a myšlenkami se upírala na Alexandru. Včera jsem měla chuť Matthewovi o mém podezření říct, ale byla jsem na to nějak moc unavená.

A teď jsem nemohla znovu usnout. Byla jsem neskutečně unavená, oči se mi klížily, ale myšlenky mě nenechaly na pokoji. Létaly mi hlavou jako čerstvě vyrojený roj včel a nejvíce na mne doléhaly ty, které se týkaly nadřízeného Alexandry. Nejdříve jsem si myslela, že jedná sama za sebe a ze svého důvodu. Jenže, čím déle jsem se převalovala a čím déle jsem o tom přemýšlela, tím více mi to připadalo nesmyslné. Musela nad sebou mít někoho. Někoho, kdo by ji sponzoroval. Trespit je obrovské zařízení a lékařské přístroje stojí spoustu peněz. A to nemluvím o počtu zaměstnanců, které by musela platit. Vzpomněla jsem si na ozbrojené muže u východu. To všechno by ji stálo strašně peněz a přiznejme si, tolik vydělat nemohla. Byly to jen pokusné laboratoře. Léků, které se nakonec dostanou do oběhu, tam bylo opravdu málo a testování vždy trvá hrozně dlouho. Peněz z toho moc nebylo a pokud ano, vyčerpaly se na nákup nových moderních věcí. Znovu jsem se překulila a skopla ze sebe deku. Nic z toho nedává smysl.

S povzdechnutím jsem se pomalu svezla z postele, zabalila se do deky a vylezla z pokoje ven. Tiše jsem procházela po domě. Mým cílem byl obývák. Už zase jsem se chtěla schovat od svých myšlenek tím, že zapnu televizi a vymyji si mozek .

Jenže, to už se možná stalo, pomyslela jsem si, když mi došlo, že se nacházím v úplně jiné části domu. Tma to tu pozměnila a já najednou stála na konci chodby vedoucí do dvou pokojů, o kterých jsem ani nevěděla, že tu jsou. Potlačila jsem svou zvědavost, otočila se na patě a vydala se zpátky, tentokrát správnou cestou do obývacího pokoje. Rukou jsem drkla do pootevřených dveří a zjistila, že televize je zapnutá a že se v prostředku sedačky rozvaluje Matthew. Jeho vlasy byly rozčepýřené, jako kdyby se celou noc převaloval a mě napadlo, zda moje vypadají taky tak. Mimoděk jsem si sáhla na vrch hlavy, ale vypadalo to, že jsou rovné a zplihlé, tak jako vždy. Ani mne už neznepokojilo, že jsou delší než byly dříve.

„Nemůžeš spát?" zeptal se s úsměvem a poklepal na sedačku vedle sebe.

Se spokojením jsem si sedla a na chvíli mě zahřálo u srdce, že nejsem sama, kdo zažívá bezesnou noc. V televizi běžela nějaká otřepaná kriminálka, ale Matthew na ni koukal hrozně zaujatě. Povzdechla jsem si a on se ke mně obrátil. 

„Tak, řekni, co ti zkazilo spaní? Byly to snad dotěrné myšlenky jako mě?" zakřenil se a já přikývla. Projelo mnou další potěšení, že to nejsem jenom já, kdo si namáhá mozek. 

„O čem jsi přemýšlel?" zajímala jsem se. Pokud bude mluvit on, možná se vyhnu tomu, abych o svých myšlenkách mluvila já. V duchu jsem si povzdechla sama nad sebou. Nebyla jsem schopná postavit se svým problémům.

„Přemýšlel jsem o té laboratoři," řekl s vážným výrazem a já se k němu naklonila. Mohlo mě napadnout, že přemýšlel nad stejnou věcí. Alespoň jsem o tom tématu nemusela začínat sama. „Předpokládám, že ty jsi přemýšlela o podobné věci."

„Hm," zabručela jsem. „Ale ještě nad něčím."

„Ano?" zamrkal a čekal na to, až se mu svěřím.

„Přemýšlela jsem nad tou transfuzí. Myslíš, že se nám to povede?" Byla to jedna z dalších věcí, která mě trápila. Zrovna tahle nebyla tak dotěrná jako ostatní myšlenky. Ba ne, tato se skrývala v pozadí a drásala mě pomalu, pomaličku. 

„Uvidíme přes den. Pokud se na tobě něco změní, pak je to dobré znamení," usmál se na mě. „Teď na to nemysli." Zamumlala jsem, že má pravdu a rozvalila se na pohovce. Chvíli jsem se snažila koukat na starou kriminálku, ale nakonec jsem jeho slova nebyla schopná dodržet. V hlavě mi poletovaly obrazy Volkové, jak drží moderátorku za ruku, jak se na ní usmívá a ukazuje své rovné zuby, kterými by mi nejradši ukousla hlavu. Vždyť ona opravdu lidem nakecala, že je sérum bezchybné! A nejhorší na tom bylo, že oni tomu věřili. Myslí mi prolétla vzpomínka na moderátorčiny chamtivé oči. Chtěla sérum pro sebe. Chtěla být nesmrtelná. A Volková se na ni jen usmívala a tvářila se ohromně vážně.