(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

„To ne!"

„Subjekte číslo tři, rozkazuji vám, odpovězte!" vykřikla Volkova, která se už před ostatními pracovníky přestala ovládat. Těžce dýchala a tváře jí rudě zářily. Nejspíše jí už bylo jedno, co si o ní ostatní pomyslí. Matthew zatnul čelisti k sobě. Nemusel ani nahlas odmítnout, aby nám všem došlo, že nehodlá prozradit vůbec nic.

Volkova se k němu naklonila tak rázně, až jí ruce hlasitě pleskly o opěradlo železného křesla a plášť se jí obmotal kolem nohou.

„Buď nám to povíte po dobrém, nebo po zlém," vyštěkla.

„A k čemu vám to bude?" ohradila jsem se místo něj. Doufala jsem, že se její pozornost obrátí na mou osobu, ale ona jen vztekle vykřikla, aby mi přelepili pusu páskou.
Když uskutečňovali její rozkaz, střetla jsem se s Modroočkovýma smutnýma očima. Jeho pohled vypovídal za vše. Chvíli se mi zdálo, jako bychom spolu telepaticky komunikovali.
Já mu sdělila, jak se mi ulevilo, že žije a on něco podobného vyslal ke mně. Vpíjela jsem se do jeho očí. Mé tělo zachvátila panika, že se najednou vzbudím a budu si muset přiznat, že je mrtvý.

Páska mi nepříjemně slepila rty dohromady a její chemická chuť mě dráždila na jazyku, jak jsem se je snažila uvolnit.
Volkova se stále skláněla k Matthewovi a hrozivě na něj upírala oči.

„Pokud nám to prozradíte, necháme vás odejít bez úhony. Vrátíte se domů jako normální člověk."

Matthew k ní vzhlédl. 

„Tomu nevěříte ani vy sama, doktorko," odpověděl.
Volkova zaskřípala zuby, narovnala se a zkřivila obličej do kyselého úšklebku.

„Všem dejte dávku séra," rozkázala a mně se napnuly všechny svaly v těle. Kdesi uvnitř mého mozku vykřiklo mé vyděšené já.
Jak se ke mně blížila Kainová - usmyslela si, že začne rovnou ode mne - s injekcí v ruce, nedalo mi to a tlumeně jsem zaúpěla. Páska se mi na pusu přilepila ještě více. Periferně jsem zahlédla, jak se vedle mě Modroočko napřímil.

Uchopila mou pravou ruku a vítězoslavně se mi zahleděla do očí. Přiložila injekci k mé žíle a já křečovitě zavřela oči. Věděla jsem, že tak Kainové i Alexandře způsobuji obrovské potěšení, ale nemohla jsem se ovládat.

„Takhle nikdy nezjistíte, jak ten proces zastavili!" zvolal Modroočko pevným hlasem a já cítila, jak se Kainová zastavila v pohybu, ruku stále přiloženou na mé loketní jamce. Modroočko se chopil šance.

„Pokud do ní vpravíte další dávku séra, už nezjistíte, jak to udělali. Teď to ještě můžete zjistit pomocí testů, ale máte jen jednu šanci."

Nechala jsem oči zavřené, protože jsem nechtěla vidět, jak se na mě Volkova dívá.
Ta chvíle, na které závisela má budoucnost, se zdála jako věčnost a pak Volkova řekla; „Dobrá tedy, dnes jí uděláme testy." a já se přerývaně nadechla. „Ale jakmile budou vyhodnocené, zapojíme ji zpět do testování," dodala ještě, ale mě už to bylo fuk. Otočila jsem svou tvář k Modroočkovi. Po tváři mi pomalu stekla slza, ale snažila jsem se do svého pohledu dát co nejvíce díků. On se pomalu smutně usmál, jako kdyby říkal: „To je to jediné, co pro tebe můžu udělat."

Vlastně měl pravdu. Kainová po mně hodila vražedný pohled, ale pak se přemístila ke křeslu Modroočka a injekci použila na něj. Chtěla jsem mu také pomoci, jako to udělal pro mě, ale nenapadalo mě jak. Volkova se dala ukecat jenom fakty, tak jako ji právě Modroočko donutil, aby mi nedávala sérum. Ukecal ji proto, že chtěla vědět, jak jsme zastavili proces nesmrtelnosti.

Jeho ruce se zatnuly do železného křesla a mně hrudníkem projela bodavá bolest, kterou jsem v dřívějším životě pociťovala hodně často. Nejspíše v dětství, i když jsem si na něj skoro vůbec nepamatovala. Tento pocit mi byl známý. Pocit strachu o člověka, kterého mám ráda.