(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Kapka naděje

Matthew vstal ze sedačky a začal chodit po obýváku. Nejspíše mu to pomáhalo v přemýšlení.

„Měl jsem takový nápad. Vůbec nevím, zda to bude fungovat," promnul si čelo a mě bolestně bodlo u srdce. Modroočko to také často dělal. 

„Za zkoušku nic nedáme," ujistila jsem ho hned a zatřásla hlavou, abych ze sebe vypudila smutné myšlenky. Chtěla jsem zkusit cokoli, co by mi mohlo pomoci. Ztratit jsem už nic nemohla. „Povídej dál," pobídla jsem ho a donutila se na něj usmát. 

„Sérum se přenášelo tvou krví," řekl a já přikývla. Už jsem trochu tušila, co tím chce říct.

„Myslíš výměnnou transfuzi?"
V mysli se mi mihla vzpomínka na druhý ročník zdravotní školy, ale byla tak rozmazaná, že mi nejistý pocit. Stalo se to vůbec někdy? Navštěvovala jsem tu školu vůbec? Stiskla jsem si rukama spánky. Matthew se zastavil.

„Jsi v pořádku?" V hlase měl ustaraný tón. Zvedla jsem hlavu a pomalu přikývla. Nemělo smysl myslet na minulost. Mávla jsem rukou, aby pokračoval v tom, co říkal. „Přesně to mám na mysli. Kdybychom ti pomalu odčerpali krev z těla a měnili ji za novou se stejnou krevní skupinou, pak by sérum tolik nepůsobilo. Sice by ti pravděpodobně zůstal tento vzhled," ukázal rukou na mou průhlednou pokožku a dlouhé vlasy. „Ale..."

„Byla bych naživu," doplnila jsem za něj s pohledem přitisknutým na zeď. „Ale jak to bude s jídlem?" Pohlédla jsem mu do očí. „V laboratořích mě krmili nitrožilně a ještě k tomu vůbec nevím, co to bylo. Taky mi mohli dávat něco speciálního."

„Jsem schopný nějakou nitrožilní stravu sehnat, ale nevím, jestli to bude fungovat. Ale musíme to zkusit. Pokud budeš hladovět, umřeš dříve, než tě stihnu vyléčit."

„Pokud vůbec," ušklíbla jsem se, ale uvnitř jsem hrozně doufala, že se to povede. Už jenom kvůli Modroočkovi. Kdyby se to nepovedlo a já zemřela, pak by jeho oběť byla bezvýznamná. Skrčila jsem nohy k sobě a vysloužila si tím smutný pohled od Matthewa. 

„Vypadáš," nevěděl, jak to říct. „Zkrátka by sis měla odpočinout," řekl nakonec místo toho, co chtěl říct předtím. Možná mě nechtěl urazit tím, že by vystihl, jak zuboženě vypadám. „Mohu ti ukázat pokoj pro hosty a ty se můžeš vyspat," nabídl mi a já kývla hlavou na souhlas. Zvedla jsem se ze sedačky a šouravě se vydala za ním ven z obýváku. Prošli jsme útulnou chodbou. Nohy se mi bořily do měkkého koberce položeného po celé podlaze a oba jsme se zastavili před bílými dveřmi. Matthew na ně ukázal a rukou mě vybídl, abych je otevřela. Ale já nemohla. Bílé dveře ve mně spustily tolik vzpomínek na laboratoř. Ucouvla jsem tak, až jsem narazila do zdi za mnou. Matthew zvedl ruce ke mně, ale pak je zase svěsil. Pochopil, proč do pokoje nechci.

„Omlouvám se," špitla jsem a znovu pohlédla na předmět mého strachu. Tady jsem se přeci neměla čeho bát. S tou myšlenkou jsem vztáhla ruku ke klice. On si ale všiml, jak se klepu.

„Běž si odpočinout do mé ložnice. Já můžu spát v pokoji pro hosty," řekl s chápavým úsměvem a ukázal na další dveře. Ty byly natřené příjemnou hnědou barvou. S vděčností jsem na něj pohlédla.

„Děkuji moc, Matthew," rozešla jsem se k jeho ložnici, ale ještě jsem se na něj otočila. Měl v očích zamyšlený výraz. „Matthew? Jen jsem ti chtěla říct, že je mi líto, že si na tebe nevzpomínám."

„To mně taky," odpověděl a rychle se ztratil do pokoje pro hosty. 

Došla jsem ke dveřím a bez problémů je otevřela. Prošla jsem přes práh a prohlédla si místo, ve kterém budu spát. Projel mnou záchvěv klidu, když jsem si uvědomila, jak hezky to tu vypadá. Velká hnědá postel s objemným rámem a modrou dekou mě k sobě zvala svou pohodlností. Skoro jsem se k ní rozběhla a při vzpomínce na malou bílou postýlku mi zaplápolalo v srdci. Vlezla jsem do ní a jen seděla na té měkké matraci a rozhlížela se kolem.