(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Cítím se úplně stejně

„Tak, prosím, doktorko Kainová, můžete," rozkázala mdlým hlasem Volkova, stojící veprostřed laboratoře. Kainová se pousmála a promnula si injekci mezi palcem a ukazováčkem. Kdybych se necítila tak mizerně, asi bych už byla podrážděná. Tak moc bych chtěla, aby tohle byl jenom sen.

Jenže nebyl. Probudila jsem se už dávno. Ráno mě přišla vyzvednout Nancy (s jehlovými podpatky pohotově nasazenými na nohách) a odvedla mě do pozorovací místnosti, kde jsem se popravdě dost nudila. Seděla jsem tam hodinu a za okny mě pozorovali zakuklenci. Párkrát se tvářili vyděšeně a nadšeně zároveň, ale já nechápala proč, neboť jsem byla přikovaná na křesle a nemohla jsem se ani pohnout. 
Poté jsem byla převezena do pokoje a půl hodiny seděla na posteli a kmitala nohama, abych si je alespoň trochu prokrvila.
Pak mě vyzvedl zakuklenec a odvezl mě do laboratoře. Odebrali mi krev a teď mě chtěli znovu nadopovat sérem. Modroočko mě opravdu uchránil jen po dobu jednoho dne, ale byla jsem mu stejně hrozně vděčná. Matthewa jsem od včerejška neviděla a ani s Modroočkem jsem se dnes nesetkala.

Kainová mě chytila za ruku a já očekávala píchnutí, ale nic nepřicházelo. Pozvedla jsem k ní pohled. Koukala na Volkovou, která nahlížela do modrých desek.

„To přeci není možné," procedila skrz zuby napůl naštvaně a napůl šokovaně.
Vzhlédla ke mně a přimhouřila své oči. Řasy se jí zachvěly a ruce zatnula v pěsti.
Na chvíli mi přišlo, jako by se jí chtělo brečet, ale ihned jsem to zavrhla. Ona? Nikdy.

„Přiveďte sem subjekta číslo tři," prohlásila najednou a zakuklenec sedící vedle mě u počítače vstal a odešel uskutečnit její rozkaz. Seděla jsem v tichosti a nechala Volkovou, aby si mě nadále prohlížela. Její pohled se zabodával přímo do mého čela, ale zdálo se, jako by spíše koukala skrze mě. Přemýšlela.
Dveře klaply a ona sebou při tom zvuku cukla.
Založila si ruce na prsou a ušklíbla se.

„Asi bych vám měla pogratulovat," řekla a já otočila hlavu na pravou stranu. Matthew stál vedle mě, pod očima měl velké temné kruhy a jeho ruce byly celé průhledné. Skousla jsem si ret. 

„Za co, doktorko?" zeptal se přiškrceným hlasem. Znělo to, jako kdyby celou noc plakal. Prohlížela jsem si jeho profil se staženým hrdlem. U mě sérum tak rychle nepostupovalo. Jak je možné, že už měl skoro celé ruce průhledné? 

Volkova naklonila hlavu ke straně. „Přišel jste na něco, co jsem už hodně dlouho hledala," přešla k počítači.

 „Popravdě jsem nevěřila tomu, že by ta vaše habaďůra s výměnnou transfuzí fungovala," zamyšleně ťukala do klávesnice. „Ale ukázalo se, že to bylo přesně to, co jsme potřebovali, aby se sérum v jejím těle ustálilo. Samozřejmě se musí vyměnit pouze polovina krve, tak jak se to vzhledem k událostem stalo u Eliany." 

Šokovaně jsem na ni upřela zrak. Tak dlouho jsem jí neslyšela říkat moje jméno. Ani jsem si nevzpomínala, zda-li mě tak někdy oslovila. Možná tehdy, když jsem ještě bydlela u babičky. Tváře se mi při té vzpomínce rozhořely zlostí.

„Sérum se ustálilo?" opakoval po ní Matthew, ale jeho hlas byl mdlý a bez barvy. Volkova přikývla a v jejích očích byl vidět záblesk - spokojenosti? Ani jsem se nesnažila do jejich hovoru vstupovat. Stejně by to bylo k ničemu. Opřela jsem se o křeslo a nevnímala, jak mě zastudilo do zad. 

„Posaďte se subjekte tři," vyzvala ho a nabídla mu židli vedle sebe. Matthew ji přijal s nejistotou v tváři. Usazoval se neskutečně pomalu, jako kdyby ho každičký pohyb bolel. Smutně jsem na něj hleděla. Volkova k němu obrátila obrazovku počítače. Já ji viděla taky, ale nic jsem z ní nevyčetla. Obrázky, které mu Volkova ukazovala, mi nedávaly žádný smysl. Zato Matthewovi nejspíše ano. Prohlížel si je se zájmem a zorničkami viditelně rozšířenými šokem a údivem.