Nucená láska

22.kapitola

Z pohledu Stephana:

Nevím jak jsem tu dlouho, jestli je den nebo noc. Cítím se jak ve vězení. Ležel jsem na posteli a oči se mi pomalu zavíraly, když se z venku ozvala sirény. Nevěděl jsem co se děje, okna byla zavřená a přes závěsy nebylo vidět nic. Do pokoje vběhla Lucy.

"Ne! Ne! Všechno zkazí!" Začala křičet a já jsem nechápal. "Ne!" Vyběhla z pokoje a nechala otevřené dveře.

"Opusťte dům, nebo si pro vás dojdeme!" ozvalo se z venku. Díky bohu. Pomoc je tady. Konečně. A pak bylo ticho. Čekal jsem co se bude dít. Ozvala se rána a pak další. To jsou tupci. Když je dům zabedněn tak asi těžko to zboří. Doufám že aspoň někomu došlo, že musí zjistit heslo.

"Ne!!!" Křičela Lucy. Vběhla do pokoje s notebookem. "Dělej!!" Křičela na něj. 

"Co se děje? "

"Co se děje? Odblokovávájí dům. Snaží se nabořit do systému. To se děje!"

"Aha."

"Ale já to nedovolím. Byla jsem tak blízko," ukázala vzdálenost palcem a ukazováčkem. "Nenechám si to všechno zničit." Pohlédla na počítač, kde začala běhat různá čísla." A máte smůlu." Klikla na klávesnici a s úsměvem notebook položila na stůl. Zvedl jsem obočí.
"Nabourala jsem se jim do systému a všechno smazala. Teď nemají nic," usmála se. Ale pak se stalo přesně to, co jsem si už dlouho přál. Na obrazovce se objevila červená ikonka a všechny zelený čísla se zbarvily do červena. "Ne! Neee!!!" Křičela Lucy na počítač. Nechala se nachytat. A pak se zabezpečení domu zvedlo a do domu vletěli těžkooděnci.

"Tak takhle jsem tě nechtěl najít kámo," zasmál se u dveří Jase.

"Promiň, příště mě najdeš mrtvého na zemi," zasmáli jsme se. Nebylo to mezi námi jako dřív, ale teď když mi zachránil život, jsem uvěřil v jeho slova. Rozepnul pouta a já se konečně protáhl. "Toto trvalo," neodpustil jsem si poznámku. Zahlédl jsem jak Lucy odvádějí pryč.

"V pohodě?"

"Jo."

"Mám pro tebe dobrou zprávu," oblékl jsem si kalhoty a tričko. Ve stole jsem našel svůj telefon. Vybitý.

"Jakou?"

"Našli Kath."

Z pohledu Kath:

"Jste Katherine Smithová," nebyla to otázka. Byla to jednoduchá informace.

"Ano, jsem," nemělo cenu to zapírat.

"Volali jsme vašemu manželovi," to jsem zvedla hlavu od svých olámaných nehtů.

"Ne. Prosím."

"Proč jste vlastně utekla?"

"Všechno byla moje vina. To on kvůli mně skončil v nemocnici. Neměla jsem se stýkat se svým bývalým, nic jsem s ním neměla, ale protože jsem nechtěla být s ním tak chtěl zabít Stephana. Nesmím se k němu vrátit nebo mu zase ublížím."

"Slečno Kath, za celou touhle maškarádou stála sekretářka vašeho manžela Lucy. Ona napsala vašemu bývalému příteli, aby za vámi lezl a dala mu peníze. Prý je potřebovala na to vybavení, aby mohla uvěznit Stephana v jeho vlastním domě. Všechny zmanipulovala a vás nechala si myslet, že za všechno můžete vy."

"Ona ho uvěznila? Kde je? Našli jste ho? Je v pořádku?"

"Je v pořádku a jede za vámi." Řekl detektiv. Přemýšlela jsem nad tím co řekl. Jede za mnou. Jede si pro mne. A pak se rozrazily dveře a naše pohledy se setkaly. Jak se k němu mám chovat? Tolik ho chci obejmout.

"Kath," zašeptal. Detektiv se bez slov kolem něj protáhl pryč. Zavřely se dveře.

"Stephane," vstala jsem ze židle a přešla k němu blíž. A pak jsem ho objala a rozplakala se. Držel mě tak pevně, jakoby mě už nikdy nechtěl pustit. "Omlouvám se," zvedla jsem pohled.

"Já se omlouvám."

"Ty nemáš za co, Já od tebe odešla."

"Chyběla si mi."

"Ty mě taky." naklonil se a políbil mě. Projela mnou nová energie. Nedokážu bez něj žít. Odtáhla jsem se. "Miluji tě Stephane."

"Miluji tě Katherine."

***

Zavřela jsem dveře od auta a pohlédla na svůj dům. Rok jsem tu nebyla. Bylo to zvláštní. Stephan mě chytl za ruku a táhl do domu. Rozhlížela jsem se, jako bych tu byla poprvé. Vše zůstalo na svém místě, stejně tak, jak jsem si představovala.

"Vítej doma," prohodil a přitáhl si mě k sobě.

"Omlouvám se. Neměla jsem odejít. Myslela jsem si, že je to všechno moje vina. Bála jsem se že umřeš a já tě ztratím."

"Neměla si odcházet," zastrčil mi neposedný pramen za ucho.

"Já vím. Mrzí mě to," chytla jsem jeho ruku.

"Bál jsem se o tebe. Měla si mi to říct."

"Když já nevěděla jak."

"Už to neřesme, ano? Hlavně, že si zpátky a u mě," políbil mě, ale v tu ránu někdo zazvonil. Šla jsem otevřít a stál tam Jake.

"Jaku?"

"Ty si mi celou dobu lhala."

"Kdo to je?" Stoupl si za mě Stephan.

"Přítel Elis," otočila jsem na něj hlavu.

"Jaku, Elis neexistuje," vložil se do toho Stephan.

"Jasný. Chápu, byl jsem náhrada za něj."

"Ne. Byl si přítel Elis, která neexistuje. Já jsem Kath."

"Chápu. Měj se," otočil se na odchod.

"Hej!" Podíval se na me. Hodila jsem mu klíče, ktere s ladností chytl. "Klíče od střešního bytu." Usmála jsem se a on na mě taky.

"Rád jsem tě poznal Katherine Smithová," zasmál se, nasedl do svého odrbaného auta a odjel.

"Já tebe taky," zašeptala jsem si pro sebe a zavřela dveře.

"Přijde ještě někdo, koho bych měl čekat?"

"Ne už ne," padla jsem mu do náruče. "Nepustíme si film?"

"Můžeme. Ale jdeš se mnou udělat popcorn," vzal mě za ruku a já za ním šla jak pejsek. Dal popcorn do mikrovonky a zapl ji. Já se posadila na jednu z barových stoliček. Přešel ke mně a pohlédl mi do očí.  "Už tě nikam nepustím, Katherine."

"Nikam už nepůjdu," dívali jsme si sobě do očí a vedle nás praskal popcorn...