Nucená láska

16.kapitola

Ze sledování akčního filmu nás vyrušil zvonící mobil na stolku. Stephan se pro něj sehnul a já tak musela opustit úžasnou polohu, kdy jsme do sebe zapletení. Stephan ho zvedl a chvíli poslouchal. Pak ukončil hovor a telefon mu zůstal v dlani.

"Musím do práce," řekl smutně.

"Vážně musíš?" Propletla jsem si s nim prsty. Kývl. "Pojedu s tebou."

"Ne. Ty tady zůstaň. Bude to jen chvilka. Do večeře jsem doma," dal mi pusu a šel se převléknout. Zklamaně jsem se natáhla přes celou sedačku. Na stole mi zapípal můj telefon. Přišla zpráva. Rozklikla jsem ji.

Park v 16.00.
Čekám tu na tebe.
M.

Zase se ozval. Po dvou měsících? Vážně? Nechtěla jsem tam jít, ale zároveň jsem mu chtěla vmést do ksichtu, že jsem šťastně vdaná. Podívala jsem se na čas. Byli tři hodiny odpoledne. Vyšlapala jsem schody do ložnice a pomohla Stephanovi uvázat kravatu.

"Pa," dal mi pusu a odešel. Pak jsem slyšela jen bouchnutí dveří. Nakonec jsem se ještě šla podívat na tamtoho v pokoji pro hosty. Nechci vyslovovat jeho jméno a nemám pro něj ani přezdívku. Otevřela jsem dveře. Nespal. Jeho oči padly na mě a zase jsem se cítila divně.

"Jak je ti?" Zůstala jsem stát mezi dveřmi.

"To se teď jako o mně staráš? Stephan nechce pro mne poslat doktora, aby neměl průšvih, co?" Zasmál se.

"Sklapni."

"Jo, je mi fajn," řekl.

"Chceš něco? Vodu, nebo něco k jídlu?"

"Ne dobrý, díky," chtěla jsem odejít.

"Jsi ta nejlepší holka jakou znám. Škoda, že jsem tě nepotkal dřív;" otočila jsem se na něj zpátky.

"Už toho. Prosím. Nech."

"Nemůžu si pomoct. Žádná holka mi nikdy tak nepletla hlavu. Vždycky jsem je měl jen do postele, ale u tebe to je jiný," vstal z postele a pomalu šel ke mně. Já couvala dozadu.

"Lehni si zpátky," řekla jsem, ale jemu se zatočila hlava a zakolísal dozadu. Pomohla jsem mu, aby si lehl zpátky na postel.

"Kath, co na něm vidíš. Můžeš mít mě. Budeme spolu. U mě, šťastný."

"Miluju ho a ty to nezměníš. Už se nám nepleť do života," odsekla jsem a odešla. Pro jistotu jsem zamkla dveře a klíč nechala na poličce v ložnici. Popadla jsem bílou kabelku a tak jak jsem byla jsem vyšla ven zadním vchodem. Nasadila jsem si sluneční brýle a rychle mířila do parku. Už z dálky jsem viděla siluetu postavy, jak sedí na lavičce. Když mě zahlédl vstal a šel mi naproti.

"Přišla si," usmíval se.

"Moc si nemysli. Přišla jsem ti říct, že to je naposledy, co si mi kdy napsal. Miluju ho. A tebe už ne. Tak se mi nepleť do života," odsekla jsem.

"Ale já pořád miluju tebe a budu o tebe bojovat. Nikdy se tě nevzdám." Přišel blíž až jsem cítila jeho mentolovou žvýkačku v jeho ústech.

"Dost! Já se posunula dál. Tak ty to udělej taky!" Skoro jsem křičela.

"Miluju tě, Kath." Nahnul se tak rychle, že spojil naše rty. Ale já ho zase rychle odstrčila. Nemiluju ho. Vrazila jsem mu pořadnou facku. Chytil se za červenající tvář. "To si neměla dělat," řekl téměř šeptem, že jsem to skoro přeslechla. V kapse mu zavibroval telefon, usmál se. Pak zazvonil telefon v kabelce mě. Zděsila jsem se. Co to má znamenat?

"Ano?" Rozklepaným hlasem jsem vzala cizí číslo.

"Dobrý den, tady nemocnice Haustat, mluvím s paní Smithovou?"

"A-ano. Jsem to já."

"Musíme vám oznámit smutnou zprávu. Váš manžel měl autonehodu. Je ve vážném stavu."

"Hned tam budu," řekla jsem a vytípla to. Otočila jsem se na patě.

"Počkej."

"Co?!" A pak mi to došlo. "Ty hajzle!" Další facka na jeho tvář. Chytl mě za ruce tak pevně, že jsem se mu nemohla vyvlíknout. "Pusť mě!" Křičela jsem, ale pak mi zacpal pusu. Táhl mě k černému Jeepu a opřel mě o auto. Vrazil mi takovou ránu, že jsem viděla jen černo, které mě pohltilo a já upadla do bezvědomí.

***
Ticho. Kolem mě bylo ticho a klid. Líbilo se mi to, ale jak jsem se probouzela, moje mysl začala pracovat na plné obrátky. Park. Mike. Telefon. Nehoda. Nemocnice. Bolest. Tma. Otevřela jsem oči a překvapilo mě, kde jsem se objevila. Tu ložnici znám. Tmavé javorové dřevo s bílou barvou, huňatý koberec, načechrané peřiny s vůní lilie. Vstala jsem z postele. Zůstala jsem naštěstí oblečená. Přešla jsem ke dveřím, které byli odemčené. Potichu jsem opustila ložnici a sešla schody dolů. V obýváku hrála televize. Můj bod byli vchodové dveře.

"Už ses nám vzbudila," ozval se hlas vedle mne pod schodama. Stál tam Mike.

"Co po mně vlastně chceš," vyštěkla jsem.

"Vážně to chceš vědět?" Zasmál se a vyšlapal pár schodů. Já couvala. Kývla jsem.

"Peníze." To slovo se mi zařezalo přímo do srdce a pomalu a bolestivě mě to trhalo. Nemohla jsem dýchat. Dala jsem mu všechno. Svou lásku, milovala jsem ho.

"Proč," nesmím brečet. Ocitli jsme se zpátky v ložnici. Zavřel dveře.

"Neříkám že nejsi krásná, jsi úžasná. Ale to, že jsi i nesmírně bohatá, mě k tobě nesmírně přitahuje," narazila jsem do zdi a on stál blízko u mne.

"Já tě milovala," polkla jsem knedlík v krku.

"To já vím. Já tebe taky, ale peníze víc. A když nemůžu mít ty peníze, budu mít aspoň tebe," naklonil se ke mně a políbil. Ten polibek byl tak hnusný, slizký a nechutný. Odstrčila jsem ho.

"Mě nikdy mít nebudeš! Jsi hajzl!" Vrazila jsem mu pořádnou facku. A pak se to stalo. Jeho obrovskou silnou dlaní se napřáhl a já skončila na zemi. Držela jsem si pálivou červenající tvář a oddychovala. On mě uhodil. Podívala jsem se do jeho očích, plné zmatku a bolesti. Pak se otočil a odešel z pokoje. Zámek ve dveřích cvakl a já zůstala ležet na zemi zmatená.
Po tváři se mi začaly koulet slzy. Skrčila jsem nohy a plakala. Kvůli Stephanovi, který je v nemocnici a kvůli sobě, že jsem tak hloupá. Musím odsud vypadnout. Můj zrak se stočil na okno. Utřela jsem slzy a vstala. Popadla jsem rychle svoji kabelku, která ležela u postele a otevřela okno. Bylo to moc vysoko, ale na přemýšlení jsem neměla čas. Slezla jsem rychle po okapu dolů a utíkala přes zahradu pryč. Utíkala jsem ulicí a neotáčela se. Musím domu a za Stephanem. Vždycky když jsem šťastná se něco pokazí! Musím vědět jestli je Stephan v pořádku. A pak mu zmizím ze života. Přináším sebou jen samé neštěstí...