Nucená láska

5.kapitola

Párty se rozjížděla a já už taky vypila pár drinků. Bylo to tu vázně luxusní. Barák vypadal skoro jako naše vila, akorát menší. Byl tu bar kam jsme chodili skoro každou hodinu. Necítila jsem se jako opilá, i když na mě nikdy nebylo poznat kolik jsem toho vypila. Právě jsem seděla na jedné z barových židlí kousek od baru a naproti mě seděla Wily. Mrkla po fešákovi, který seděl kousek od nás se svou skupinkou namakanců. Byl vázně pěkný, jenže jsem si nemohla pomoct a musela ho porovnat se Stephanem. Stephan rozhodně vedl. Nakonec fešák vstal a přišel k nám ke stolu. Omluvila jsem se a odešla na záchod. Musela jsem chodbou kde jsem potkala Kim. Byla opřená o zeď a neznámý kluk ji oblizoval krk. Chtělo se mi zvracet.

"Ahoj Kath," řekla Kim a kluk vzhédl.

"Ahoj kotě," mrkl ten kluk a zastoupil mi cestu.

"Brouku, nech ji projít," řekla Kim a přitáhla si ho k sobě. Radši jsem rychle utekla a zamkla se na záchodě. Upravila jsem se v zrcadle a pak odešla pryč. V tom jsem se podívala do těch tmavě hnědých očí, které jsem tolik milovala.

"Miku," vyslovila jsem jeho jméno, že mohl jen odezírat z mých úst.

"Kath," udělal to samé a pak přišel ke mně. Nevěděla jsem co říct, zda ho obejmout či ne, nebo jen tak tupě stát jako to dělám teď. "Rád tě vidím. Chyběla si mi," řekl tím svým chraplákem a pročísl si rukou své světle hnědé vlasy. Vím, že nelhal. Neuměl to. Ale za ty tři roky se mohl změnit.

"Taky tě ráda vidím," necítila jsem z něj alkohol, takže tu může být chvilku. Podívala jsem se na jeho rudé červené rty a já pocítila zase tu chuť.

"Nepůjdeme se projít?" Zeptal se nakonec, když jsme neslyšeli půl slova. Kývla jsem že jo a zamířila ke dveřím. Chvilku jsme se procházeli až jsme neslyšeli žádnou hudbu.

"Četl jsem o tobě v novinách," řekl a posadil se na studenou lavičku. Neměla bych tu s ním být. Vím co se mnou dělá jeho blízkost. Tři roky potlačované city znovu vyplavaly na povrch. A to se nemělo stát. Mám přece manžela. "Ať si říkají co chtějí. Byla si překrásná. Nádherná. Slušelo ti to," podíval se mi do očí, když jsem se posadila vedle něj.

"Děkuji," byla jsem v rozpacích.

"Chtěl jsem přijít. Chtěl jsem. Promiň. Promiň, že jsem tady nebyl," Chytl se za hlavu.

"To je dobrý," nemohl za to.

"Ne není! Nemá právo ti řídit život. Já tam měl stát místo něj. To já," chytl mě za ruku a naše ruce se propletly.

"Nezapomeň co se mezi námi stalo," připomněla jsem mu.

"Kath, byla to chyba. Omlouvám se. Neměl jsem. Neměl jsem ti to udělat, odjet pryč. "

"Ale udělal si to. Byl si pryč tři roky. Neozval si se. Nic. Ty víš jak jsem tě milovala." Pustila jsem naše ruce.

"Já tebe přece taky. Potřeboval jsem splatit dluhy. Abych potom mohl začít od začátku. S tebou" jeho oči se zaleskly. "Pořád tě miluju. Ty noviny. Rozthal jsem je a včera se pěkně opil. Dnes jsem chtěl spát s nějakou děvkou a zase se ožrat. Abych na tebe nemyslel. Protože ty si mě nezasloužíš."

"Tohle neříkej. Musela jsem. Znáš přece mou matku," vstala jsem z lavičky a chtěla se vrátit cestou zpátky.

"Kath, miluji tě. Víš to, že jo? " zastavil mě.

"Za ty tři roky se změnilo ledacos. Ranil si mě. Teď žiju nový život. Tak to pochop" založila jsem ruce pod prsy a pokračovala v chůzi. Najednou mnou prudce otočil a přilepil na nějaké auto. Naše rty se spojily a mě zase pohltil ten chtíč. Spolupracovala jsem a až pak jsem si uvědomila, co to dělám. Odstrčila jsem a otočila se k odchodu.

"Já to věděl! Věděl jsem to Kath! Stále o tebe budu bojovat!" Křičel přes prázdnou ulici.

"Nech toho! Nezměníš to! Neměl si se vrátit do města!" Křičela jsem na něj. Dlouho zadržovaný vztek ve mě vřel. Otočila se a odešla pryč.

"Kath! Kath!" Křičel za mnou. Tolik jsem ze sebou bojovala, abych se neotočila. "Katherine! " otočil mnou. Ty jeho oči.

"Co?!" Stačila jsem ještě vyštěknout než se naše rty zase setkaly. Chvíli jsem jen tam tupě stála a snažila se ho od sebe odstrčit, ale pak jsem začala spolupracovat. Tolik mi chyběl. Ale přišel teď. V nejnevhodnější dobu, kdy mám manžela. Zrovna teď. Před několika měsíci bych ho vzala zpátky. Všechno by bylo jak má být, jenže teď se to zkomplikovalo. Všechno.
Silou jsem Mika odstrčila a otočila se k odchodu. Utřela jsem si neposednou slzu a poté se usmála. Vím, že mě stále miluje.

"Budu o tebe bojovat," nesla se nocí věta, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Otočila jsem se a pořád tam stál. Usmál se a tím jsem se usmála i já. Pak jsem se otočila a šla do auta. Napsala jsem Willy smsku, protože mi bylo jasné, že někoho klofla. Arthur mě odvezl domů. Přišla jsem do ložnice, kde spal Stephan. Potichu jsem se v koupelně oblékla do tepláků a mikiny. Nechtělo se mi spát. Odešla jsem na zahradu. Lehce foukal větřík a na obloze svítil měsíc. Posadila jsem se na lavičku mezi vysokými keři a květinami. Koukala jsem na noční oblohu posetou hvězdami a přemýšlela. Přemýšlela, jaký by to bylo kdyby se vrátil dřív. Kdyby...