Nucená láska

6.kapitola

Probudila jsem se někdy kolem oběda, zase. Na sobě jsem měla stále oblečení ze včerejší noci, tedy černé kalhoty a tričko. Byla jsem líná se převlékat a protože mi bylo jasné, že nikdo kromě Mary nebude tak jsem se ani neupravovala. Seběhla jsem schody do kuchyně, kde voněl oběd.

"Dobré odpoledne, Kath," ozvalo se mi za zády. Mary za mnou zalévala květiny a stále se usmívala.

"Dobré," usmála jsem se taky.

"Snídani vám dávat nebudu, za pět minut je oběd," uklidila konev do skříně.

"Děkuji moc. Nevíte kde je Stephan?"

"Příště mi tykej. Šel do práce. Zvykej si, doma ho moc neuvidíš," tajemně se na mne podívala, tuší snad něco? To těžko. Nebyla tam.

"Aha. Dobře. Za chvíli jsem zpátky, jen si zavolám."

"Málem bych zapomněla. Volala tvá matka, řekla jsem ji, že ji zavoláš."

"Děkuji" usmála jsem se a běžela do pokoje pro telefon. Dva zmeškáné hovory od matky, jeden od Willy a zpráva od cizího čísla. Rozklikla jsem zprávu.

Stále tě miluju, krásko.
Odpusť mi, že jsem tu nebyl. Vím, že cítíš to samé, jen si to nechceš přiznat. Vím, že jsem ti ublížil, ničeho nelituji víc. Chtěl bych vrátit čas, ale nemohu.
Budu o tebe bojovat.
M.

S otevřenou pusou jsem četla smsku. Nemůžu. Nemůžu si ho připustit k tělu. Nakonec jsem telefon nechala ležet na posteli a odešla se najíst. K obědu byl výtečný salát s řízkem. Po obědě jsem znovu odešla do pokoje, kde jsem zavolala Willy. Pověděla jsem ji všechno o Mikovi a o smsce. Byla z toho stejně zaražená a hotová jako já. Proč se vrátil?

Z pohledu Stephana:

Papíry, papíry a zase papíry. To všechno se válelo na mém stole, že jsem momentálmě v tý hromadě ztratil propisku. Bolela mě ze všeho hlava a telefonáty Kathiný matky mi vůbec nepomáhaly. A kde je kruci ta propiska! Pěnil jsem. Už toho mám dost.

"Lucy!" Křikl jsem přes zavřené dveře, které se vzápětí otevřely. Stála v nich má sekretářka. Svoje špinavě blond vlasy měla učesané do elegantního drdolu. Na sobě měla černou sukni, která ji obepínala stehna a červené tričko s výstřihem. Nemohl jsem si pomoct a srovnat ji s Kath. Kath byla o tolik hezčí. A já ji mám rád, ale ona mě? Myslím, že ne. Bere mě jako ten co ji sebral volnost, jako ten co ji má jen kvůli rozkvětu firmy. Nemysli teď na ni! Okřikl jsem se.

"Nemáš na půjčení propisku, Prosím?" Promluvil jsem mile na Lucy. Ta se jen zachechtala a odešla do své kanceláře, po chvíli mi ji přinesla. Vzpomněl jsem si, kolikrát jsem si s ní užil. Zakroutil jsem hlavou, abych tu myšlenku vyhnal z hlavy. Nemůžu a taky nechci.
Položila mi propisku na stůl a rychle podepsal pár papírů.

"Pošli to do společnosti Groop Compenei. Hned," nařídil jsem Lucy, která si papíry vzala a odešla pryč a já se dál věnoval své práci. Najednou mi zazvonil telefon.

"Stephan Smith," řekl jsem do sluchátka.

"Ahoj synu," to byl můj otec. Tak rád jsem ho zase slyšel.

"Ahoj tati," usmál jsem se. 

"Gratuluji ke sňatku a chtěl bych Vás pozvat na rodinou večeři. Máš čas zítra? Kolem sedmé?"

"Jo to mi vyhovuje. Přijedeme."

"Dobře. Budeme vás očekávat. Předám ti Tatianu. Chce s tebou mluvit. Ahoj," slyšet bylo předávání telefonu a podpatky, jak klapají o podlahu.

"Jak si mohl?!" Ozval se hlas mé nevlastní matky.

"Co?" Dělal jsem nechápavého.

"Ty víš co. Jak si mohl kývnout na ten sňatek?"

"To je moje věc, ne tvoje," odsekl jsem. Nikdy jsem ji neměl rád.

"Jsi ostuda naší rodiny!" Vyštěkla do telefonu, až jsem se musel zasmát. Vždy zvedne náladu.

"Já? Vázně? Nejsi moje matka! Ty si ostuda. Ty jdeš za bohatství naší rodiny! O lásku ti nikdy nešlo!" Oplatil jsem ji to a hovor ukončil. Tolik se mi ulevilo. Vztek z tolika práce se smíchal se vztekem na ní a teď jsem ji to konečně řekl. Zlatokopka. Pomyslel jsem si a sám pro sebe se usmál. Prohrábl jsem pár papírů a po chvíli jsem měl stůl prázdný. Oddychl jsem si a podíval se na hodiny. Půl sedmé. Měl bych se už vrátit. Oblékl jsem si kabát a odešel z pracovny. Vzal jsem to zadním vchodem, protože venku před budovou stáli novináři, kterým jsem se snažil vyhnout. Nasedl jsem do auta a odjel domů.

Z pohledu Katherine

"Co tady děláš?" Vyštěkla jsem na osobu stojící u dveří.

"Přišla jsem se podívat na novomanžele a taky jsem přinesla Stephanovi podepsanou smlouvu," drze prošla kolem mne do obýváku.

"Je pozdě a ještě tady není," Stála jsem mezi dveřmi a koukala se na ni, jak se tady chová jako doma.

"Tak počkám. Dáš mi kafe?"

"Ne nedám. Neozvala si se a vrhla si sem jako hurikán."

"Víš jak to se mnou je. Jo a ve středu se koná pracovní večírek, kde budeme oslavovat, že se naše firmy spojili," usmívala se jako sluníčko.

"To musíš být šťastná," protočila jsem oči.

"Taky jsem. A tím bych vás chtěla pozvat. Tedy Stephan tam určitě musí být a ty taky."

"Jasně. Že mě to překvapuje, že mě do všeho stále nutíš. Co když něco mám?"

"Vím moc dobře že nic nemáš. Tak si tady na nic nehraj."

"Jistě. Ty totiž diriguješ můj život pořád."

"Podívej se kde díky mě teď jsi."

"Poděkování ode mne nikdy nečekej," usadila jsem se do křesla naproti ní a přehodila si nohu přes nohu. Už jsem na sobě neměla tepláky, ale legíny a dlouhý fialový svetr.

"Takhle se ke mně chovat nebudeš," sykla ve chvíli, kdy se mezi futry do obýváku objevil Stephan.

"Ahoj," přišel ke mně a dal mi pusu do vlasů. To budeme hrát divadlo i před mámou? Asi jo. "Ahoj Andreo. Nečekal jsem tě."

"Ahoj Stephane, musela jsem přijet navštívit novomanžele a přinesla jsem ti podepsanou smlouvu," podala Stephanovi hnědou obálku a pak se usadila zpátky do sedačky. Stephan na ni koukal úplně stejně jako já.

"Tak jak se vám daří? " prohodila matka a nasadila ten svůj umělý úsměv.

"Moc práce, co ty ?" Přisedl si ke mně Stephan.

"Taky. Pro dnešek jsem to už zabalila. " mávla nad tím rukou. "Chtěla jsem ti jenom vyřídit, že ve středu se koná slavnost na spojení našich firem. A ty tam musíš přijít. Katherine půjde taky, budou tam novináři. Detaily ti pošlu mailem. Mějte se," vstala a odešla pryč. Já si jen oddychla a nebyla jsem jediná. Usmála jsem se nad našimi stejnými reakcemi a víc se zabořila do sedačky.

"Co kdyby jsme se dneska koukali na film?" Navrhl najednou Stephan.

"Dobře. Ráda," usmála jsem se. Třeba o tobě konečně něco zjistím...