Nucená láska

14.kapitola

Kapitola věnovaná mé kamarádce Kuřízek01

Mám tě ráda :*

Měla bych mu to říct. Celou noc mi to vrtalo v hlavě. Vážně. Na tom nic není. Otevři pusu, řekni pár slov a uleví se ti, jenže. Je to jeho nejlepší kamarád! Co si o mě pomyslí ?! Byla jsem z toho na prášky. Neviděla jsem ho, celou dobu jsem stála po Stephanově boku a odmítala se od něj odtrhnout. 

"Nevíš kde je Jake?" zeptal se mě Stephan a já při vyslovení jeho jména sebou cukla.

"Ne nevím. Vlastně, chci ti něco říct," rozhoupala jsem se, ale nechtěla jsem se mu podívat do očí.

"Tím, že se mi nepodíváš do očí se něco stalo," odtáhla jsem ho stranou za sloup.

"Víš, snažím se ti to říct už asi dvě hodiny." zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho očima. "Jake, mě políbil," řekla jsem nakonec a pozorovala jeho reakci, která nebyla žádná. Koukal na mě jak na ducha.

"Jsem rád, že si mi to řekla," objal mě a já se chtěla rozplakat. "Neplač, nic se nestalo," šeptal mi. Je to ten nejúžasnější  chlap, jakého jsem si mohla přát. Nezasloužím si ho. Nejsem pro něj ta pravá. Zvedla jsem hlavu a podívala se do jeho očí.

"Miluju tě," řekla jsem.

"Taky tě miluju," a spojil naše rty. Cítila jsem se, jako by uvnitř mě a kolem nás vybuchl ohňostroj. A doopravdy tomu tak bylo. Z našeho místa, kde jsme stáli bylo krásně vidět ven na barevné paprsky na noční obloze. Velmi romantické. Opřela jsem se o něj a on okolo mě obtočil paži, která spočinula na mém boku. Bylo mi s ním dobře. Moc dobře. Cítila jsem se šťastná. Něco co mohlo skončit katastrofou, skončilo tím nejúžasnějším okamžikem. 

"Stephane?!" zavolal na mého manžela hlas, který jsem nechtěla slyšet. Dobře, asi jsem to zakřikla. Otočila jsem se a stál tam opravdu on. Jake. Stephan se napjal a pustil mou ruku. Rázoval si to k němu a já sledovala, co se bude dít. Najednou Jakovi Stephan jednu vrazil. Byla to pořádná rána, která ho povalila na zem. Já a všichni ostatní v sálu vykřikli. Běžela jsem ke Stephanovi. Ano, neměla bych ho bránit, ale nemohla jsem si pomoct.

"Už nikdy mi nesahej na mou manželku!" křičel na něj. 

"Stephane, stop, prosím!" chytla jsem jeho nataženou ruku.

"Jdi mi z cesty než ublížím i tobě a já bych potom toho litoval!" odstrčil mě, ale jen jemně, na to, jak byl naštvaný. Vrazil mu další. Popadl ho za oblek a vyzvedl na nohy. Pak si něco řekli, což jsem neslyšela, ale najednou ho Stephan táhl ven. Rozeběhla jsem se za ním a má matka šla uklidnit hosty. A fotografy. Já běžela za nimi, tedy spíš šla rychlým krokem. Na podpatcích se těžko běží, ale kdo mohl tušit, že na plese budu běhat ? Nikdo. 

"Stephane!" křičela jsem, ale neotočil se. "Stephane stůj!" no konečně se otočil.

"Co?!" okřikl mě a pustil Jaka. Setkala jsem se s jeho očima. Nakonec jsem oční kontakt přerušila a otočila se na Stephana. "Nikdo mi na tebe nebude sahat!"

"Dost! Jsem snad majetek?! Dobře, to co mi udělal nebylo hezké, ale..."

"Ale?!"

"Nemusíš ho tak mlátit," vlastně jsem nevěděla, proč ho tak bráním. 

"Ty ho neznáš! Nestarej se o to! Konečně mu můžu namlátit i za to co mi kdy udělal! Vrať se zpátky!" okřikl mě a já na něj začala tupě zírat. Odešel. Stála jsem v prázdné chodbě, že by si mě mohl někdo splést ze sloupem. Zaklaply obrovské dveře od budovy, ale se mnou to ani nehnulo.