coach // niall horan [CZ]

coach - {9}

Zasmála jsem se. „Co se tím snažíš říct, Stylesi?"

Na jeho obličeji zazářil úsměv a pokrčil rameny. „Že odcházíš, protože jsi kvůli něčemu naštvaná," hádal. Usmála jsem se na něj a on se dál smál.

„Docela dost... každopádně, měla bych vypadnout, než přijde manažer a přikáže mi tu zůstat," odpověděla jsem a srovnala si tašku na zádech.

„Já už jdu taky, takže jsme na tom stejně," ušklíbl se.

Oba jsme rychle prošli obchodem. Musím uznat, že jsme vypadali opravdu podezřele, jako bychom něco kradli, ale co jako? Užívala jsem si to a aspoň mě to nenutilo myslet pořád na ty samé věci.

„Kde máš auto?" zeptala jsem se ho.

Očekávala jsem, že ukáže na nějaké vážně drahé auto, ale on odpověděl něco, co jsem vážně nečekala: „Um, nemám auto. Jezdím autobusem," skousl si nervózně ret.

Cítila jsem se spíš zmateně, než šokovaně. Vypadal jako ten kluk, co si mohl dopřát cokoliv chce, ale on jezdil autobusem? Kluk jako on si nezasloužil jezdit autobusem.

„Oh, co? Ty si ze mě děláš srandu?" podezírala jsem ho, ale on zatřásl hlavou.

„Um, právě jsem se sem přestěhoval ze severu Londýna. Musel jsem tam všechno nechat," vysvětlil mi.

„Počkej, ty tu žiješ sám?" zeptala jsem se a on přikývl.

„Uh, jo, proč myslíš, že tu pracuju? Mamka a starší sestra tam zůstaly, ale já se rozhodl přestěhovat se sem do Irska," usmál se. Podle toho, jak to říkal, si to tu asi užíval.

Usmála jsem se a pak si dala rty k sobě. „Ok, tak další otázka. Chceš jet se mnou, nebo pojedeš autobusem?" zeptala jsem se.

„Jet s tebou?" odpověděl.

Podívala jsem se nahoru k němu a zasmála se. „Jo, autem."

„Tvým autem?" zeptal se znovu a já se musela zasmát ještě víc. Vypadal překvapeně, ptal se na tolik otázek, ale snažila jsem se být milá, jak nejvíc jsem to dokázala.

„Ano, Harry. Mým autem."

„Dobře, ale kam pojedeme?" zeptal se, když jsem vyrazila na parkoviště k mému autu.

„Nikam extra, pojedeme na fotbalový trénink mého bráchy. Končí to v půl deváté, ale budou tam mít nějaké občerstvení či co, zvu tě," řekla jsem.

Najednou jsem se cítila nervózně nad tím, co jsem udělala. Nikdy jsem se nezeptala kluka, jestli někam nechce jít anebo nikam jsem ho nikdy nepozvala, aniž bych věděla, jestli vůbec někam chce. Nemusela jsem se dneska bát, protože Niall trénoval v pondělí, středu a pátek, dneska bylo úterý.

Nebylo se čeho bát.

Pohled Nialla:

„No tak, kluci, musíte zabrat!" zakřičel jsem na tým.

Před sebou jsem viděl Rolanda, jak sprintoval přes celé hřiště. Byl zpocený, věděl jsem to, protože vlasy většiny kluků z týmu byly mokré, stejně tak i moje, jelikož jsem se rozhodl běhat s nimi kolečka.

„Poslední kolečko a začneme náš poslední cvik," zakřičel Louis přes hřiště.

Rozhodli jsme se, že budeme dneska vyučovat oba dva, protože jsem opravdu neměl co dělat doma, takže jsem trval na tom, že budu trénovat s klukama. Moje oči se ale soustředily především na Rolanda. Nedivil jsem se. Byl to Alicin malý brácha, samozřejmě, že jsem na něj dohlížel.