Temné Proroctví✔

8.Kapitola - Výlet

Dorazila jsem do zámku a vyběhla do patra k mé komnatě. Když jsem vešla k sobě do pokoje, seděla tam Claire a prohlížela si moje suvenýry.

„Aho Claire, děje se něco?"

„Adele, ahoj, nene nic se neděje, jen mi tu bylo smutno, tak jsem myslela, že už budeš zpátky."

„Páni Claire, je to tu úžasné. Měli jsme hodinu květin a pak jízdy na koních a někoho jsme potkala." začervenala jsem se.

„Páni, páni, páni, všechno mi řekni." smála se a poklepala rukou na místo vedle sebe. Posadila jsem se na postel naproti ní a začala vyprávět.

„Tutově tě má rád." řekla.

„Cože? Tak o tom silně pochybuju." usmála jsem se.

„Ale klidně si mu mohla říct, že si moje dvorní dáma."

„Já prostě nevěděla jestli můžu."

„Můžeš."

„Fajn, ale nemyslím si, že ho ještě někdy uvidím." řekla jsem smutně.

„No.. tak co bys řekla na to, že zítra ráno se projedeš na koni."

„Claire neblbni, přeci si nemůžu jen tak půjčit koně."

„Můžeš, jsme princezna a já ti to dovoluji." zasmála se. Takže na zítřejší ráno už mám plán. S Claire jsme si povídaly ještě dlouho. Když byla venku už tma, rozhodly jsme se jít spát.

Ráno mě vzbudilo příšerné světlo v mojí komnatě. Claire vstala a šla mě vzbudit tím, že by roztáhla závěsy.

„Vstávat ospalče, dneska musíš jít na rande s Robertem."

„Claire mě se chce spát, jdi pryč."

„Nene, žádný takový, hezky vylezeš a půjdeš se upravit."

Stejně už bych asi neusnula, tak jsem udělala svoji ranní rutinu a šla se nasnídat. Tentokrát mi Claire zase vybírala jídlo. Borůvkový koláč se šlehačkou, mléko a nějakým čokoládovým práškem či co a ještě nějaký mini-dortík.  Pochutnávala jsem si na královské kuchyni a snažila jsem se rozluštit z čeho to je, abych mohla Nancy vyprávět, co jsem to vlastně jedla.

„Fajn, už dojez...nesmíš přijít moc pozdě." řekla Claire. Vstaly jsme od stolu, poděkovaly za snídani a vyrazily ke stájím.

„Fajn, co mám říct až tam budu?" ptala jsem se.

„Nic, půjde ti to samo." řekla Claire a strčila mě do stáje. Koukla jsem se na ním a ta už pelášila pryč. Aha, tak to je její plán.. Nechat mě samotnou bez pomoci s Robertem.

Ve stáji nikdo nebyl. Přišla jsem ke koni, kterého jsem měla včera na hodině a pohladila jsem ho.

„Ahoj Adele, co tu děláš tak časně ráno?" Za mnou stál Robert.

„Jé ahoj, já...chci se projet, chci někam mimo město." usmála jsem se.

„Aha, tak to můžu jet s tebou jestli chceš, celkem se tu vyznám." nabídl se.

Vypadá to, že budu mít na výletě společnost. Robert přinesl sedla a upevnil je na koních. On si vzal hnědáka, který nevím proč, ale vypadal na něm prostě krásně. Když jsme vyjeli ze stáje do města, nikde nikdo nebyl. Bylo tu krásné ticho. Za městem jsme odbočili k lesu. Jeli jsme asi 20 minut než jsme dorazili na místo. Jeli jsme k jezeru, kde jsme slezli z koní a nasvačili se.

„Takže, už mi řekneš kde tu bydlíš?" zeptal se Robert.

„A proč to potřebuješ vědět?"

„Jen tak, abych věděl s kým mám tu čest né?" zasmál se.

„Fajn, bydlím v zámku a jsem dvorní dámou princezny, stačí?" Zůstal na mě zírat s otevřenou pusou. Takovou odpověď asi nečekal.

„Páni...to se fakt nečekal." Šťouchla jsem ho do ruky a začala se smát.

„Máš nějakou moc?" ptala jsem se.

„Jo, oheň, ty?." ušklíbl se.

„Vodu." usmála jsem se a poručila vodě v jezeře, aby se zvedla do nebe.

„To je úžasný, fakt pěkný." říkal Robert.

Když jsme dosvačili, jeli jsme dál. Tentokrát jsme jeli na malý palouček uprostřed lesa. Zase jsme si sedli a chvilku si povídali.

„Z jaký části lesa jsi, z města?" zeptal se Robert.

„Ne." odpověděla jsem.

„Takže bydlíš normálně v lese." usmál se.

Nechtěla jsem mu říct o tajném vchodu za skálou, ještě nevím jestli mu můžu věřit. Je tak strašně pěkný, že sem úplně zapomněla mluvit.

„Seš přítomna?" začal se smát Robert.

„Jasně, jen jsem se zamyslela."

 Na paloučku vlastně skoro nic nebylo. Bylo to jen místo v lese, kde nerostli stromy, takže mini palouček.

„Tak asi pojedeme dál ne?" stoupl si a přešel ke koni.

„Jasně." špitla jsem.

Jeli jsme k moři! Ani jsme netušila, že tu nějaké je. Bylo obrovské. Voda byla hrozně studená, tak jsem s nápadem vykoupat se rychle přestala. Byl to nádherný pohled. Dnes ráno nebyl moc vítr, takže se na moři dělali malinké vlnky. Když jsme se pokochali tou nádherou, mohli jsme vyrazit zpět.

Claire už je určitě zvědavá, co se stalo.. Cestou zpět jsme se ještě předjížděli a nakonec z toho byl závod. Ani jeden jsme ho nebrali vážně, takže když jsme celý udýchaní přijeli k branám města, hlasitě jsme se začali smát. Lepší ráno jsem nikdy nezažila.

Osmá kapitola je trošku romantičtější. Děkuju všem za hlasování a komentáře ♥. Jestli se vám i tato kapitola líbila, hlasujte nebo pište komentáře ♥. Omlouvám se za vyskytnuté chyby a přeji příjemné čtení.