Nucená láska

14.kapitola

"Kath? Jsi v pohodě?" otočila jsem se za hlasem. 

"Willy?" padla jsem ji kolem krku. "Jak, co ?" nemohla jsem se vymáčknout. Měsíc jsem ji neviděla.

"Jsem tu od začátku, sehnala jsem si lístek."

"Vždyť si měla být v New Yorku, ne ?" pustila jsem naše objetí. Byla úplně stejná jako před měsícem, nic mi na ní nepřišlo jiné. 

"Jo, ale musela jsem se vrátit. Šéfovi ty podklady stačily a já se mohla vrátit. To je na dlouhý povídání, doufám, že si na mě uděláš čas a půjdeme na kafe."

"Samozřejmě! Musíme."

"Mám se ptát co se stalo?" ukázala prstem na dveře.

"Na dlouhý povídání."

"Dobře. No chtěla bych ti někoho představit. Plánovala jsem to tedy, že ho seznámím i se Stephanem, ale jak vidím tak má práci. Pojď" jo, její ukecanost se nezměnila. Vzala mě za zápěstí a táhla zpátky do sálu. Otočila jsem se a doufala, že se vrátí a bude v pořádku. Bála jsem se o něj. Nevěděla jsem jakou Jake má sílu a to mě děsilo. Nakonec jsem odvrátila zrak od dveří a vstoupila zpátky do sálu. U baru stál muž, stejného věku jako je Stephan, možná mladší a popíjel whisky. Od pohledu vypadal mile.

"Taylore, tohle Katherine Smith, moje nejlepší kamarádka a spolumajitelka svou firem," představila mě Willa. Nemusela to říkat, stačilo jméno. Taylor, měl černé vlasy nagelované nahoru a na bradě mu rostlo strniště. Zelené pronikavé oči mě pozorovaly a jeho rty vytvořily úsměv. 

"Mé jméno je Taylor Howard. Rád vás poznávám Katherine," podal mi ruku a já ji přijala. Důstojně jsme si jimi potřásli. 

"Také vás ráda poznávám. A dávejte mi pozor na Will, víte jak to myslím."

"To netuším," zasmál se.

"Mezi kamarádkami panuje pravidlo. Vy ji ublížíte a já vám vyškrábu oči," zasmáli jsme se všichni tři. Najednou moje zápěstí obalila studená ruka a já se lekla. Otočila jsem se. Já z něho budu mít infarkt!

"Pojď. Jdeme. Hned," řekl pevným a tichým hlasem. Otočila jsem se.

"Omlouvám se, ale budu už muset jít. Ráda jsem vás poznala a Will, zavolám ti," usmála jsem se na ně a běžela za ním. Nevěděla jsem, co se děje a proto mi bušilo srdce jak o závod. Seběhla jsem schody a běžela ven. Bylo tam připravené naše auto, proto jsem do něj rychle naskočila. To, co jsem viděla mi vyrazilo dech. Asi dneska vážně prodělám srdeční zástavu. Přede mnou sedělo-leželo nehybné tělo Jaka. Jeho tvář byla celá krvavá a bílá a jeho oblečení roztrhané. Otočila jsem se na Stephana s tím, že ho seřvu, ale když jsem viděla jeho tvář, moje pusa se rychle zavřela. Byl stejně odřený jako on. Celý od krve a roztrhané oblečení. Vypadali vážně příšerně, no..Jake hůř, protože vypadal jak mrtvola bez duše. Snad není mrtvý.

"Není mrtvý, jen se ztrhla pořádná rvačka a je v bezvědomí," odpověděl mi na mou nevyřčenou otázku. 

"Fajn. Co teď ? Odvezeme ho do nemocnice?" zeptala jsem se.

"Vezmeme ho k nám domu a zavolám osobního doktora," otočil se na Jaka. 

"Proč si ho tak zmlátil," řekla jsem do ticha, když se auto rozjelo.

"Naštval mě tím, že na tebe sáhl."

"Nejen to a nelži mi! Řekl si, že ho můžeš zmlátit i za to, co ti udělal někdy v minulosti," už jsem ale vážně byla na pokraji toho že vybuchnu.

"Kdykoliv jsem měl nějakou holku, která se mu taky líbila, zkusil to na ní. Některá mu odolala, ale málo která udělala přesně to, co ty. A když už mu dala facku, tak mi to zatajila."

"Jak ses to dozvěděl?" 

"Fotkou, nikdy nevím kdo to fotil, ale našel jsem to ve schránce," zaklonil hlavu a zavřel oči.

"Myslíš, že přijde i teď?" děsilo mě to, že existuje někdo, kdo to ví. 

"Chodí vždycky. Možná ji mám ve schránce už teď, ale nechci ji."

"Nemusíš posílat doktora, pomůžu mu. I tobě. Na střední i teď na vysoký se učím zdravovědu. Víš, jak chci odletět do Afriky a pomoct dětem. Tak to musím umět."

"Děkuji ti," dal mi pusu do vlasů a já se opřela o jeho rameno. "Tss. Au," rychle jsem vylítla do sedu. Musela jsem se zasmát.

"Ty můj malý chudáčku," dala jsem mu pusu na čelo a jen lehce, aby ho to nebolelo, jsem o něj byla opřená. Ano, je to ideální chlap. A jen a jen a jen můj.