Nekonečná cesta/ Petr Lexa

Část 63- Vzpomínky?!

---Petrův pohled---
Snad to bude stát za to.
Doufám, že mě nepošle někam...
Miluju jí, od té doby co jsem si vzpomněl si připadám jako zamilovaný puberťák.
Všechny ty vzpomínky.
Pořád jako by mi tam něco chybělo, ale přitom jsem si vzpomněl na všechno.
Co to sakra, bolest hlavy?
To je zvláštní...

---Flashback---
Vidím ležet tělo na posteli.
Vždyť to jsem já!
Ale jak to sakra?
Přístroje ukazují, že žiju.
Kómat?!
Vždycky mě zajímalo, jestli v době kómatu "opustí" duše své tělo.
Jo, opustí.
Jsem toho příkladem.
Otevřeli se dveře.
Vstoupila sem nádherná dívka, ale brečela.
Z očí jí tekli slzy.
To kvůli mě?
Nevzpomínám si kdo to je.
Je to normální?
Sedla si k mé posteli a chytla mě za ruku.
Trošku jsem se zachvěl.
Cítil jsem její dotyk.
Přistoupil jsem k té dívce.
Mluvil jsem na ní, ale neslyšela mě.
Ani mě neviděla.
Jak logické...

Sedl jsem si sám k sobě.
Co se stalo? Musím to zjistit.
Do pokoje přišel kluk, byl vcelku vysoký a chytl dívku za ramena.
Její přítel? Ona je moje sestra?
Nevím.
Musím to všechno zjistit...
-

"Miluju Tě" pošeptala mému ležícímu tělu, když odcházela.
Takže je to moje holka.
"Alexo, musíme jít," řekl vysoký kluk.
Alexa, krásné jméno k tak krásné dívce.

Jak dlouho budu muset takhle žít?
Nemůžu nic dělat a to mě ničí.
Chci tu dívku obejmout...
-
Den.
Týden.
Měsíc.

Pořád ke mě chodí.

Chci to zkusit, musím.
Seděla u mé postele a držela mě za ruku.
Stoupl jsem si za ní.
Dal jsem jí ruku na rameno...
NIC...

-
Další měsíc.
Ona opět sedí u mého křesla.
Prohlíží si naše fotky.
Přišel jsem k ní a začal si taky prohlížet.
Dal jsem jí ruku na rameno, vím že mě necítí.
Počkat!
Ona ucukla.
Podívala se kolem sebe trošku vyděšeně a pak pošeptala:
"Už mi asi fakt hrabe."
Asi jsem jí právě vyděsil, tak trochu.
-
Už je to přes rok.

Sedí u mé postele a já vedle ní.
Zvedám se, ale počkat!
Slábnu.
Co se to děje?
Podíval jsem se na své ruce a oni jakoby pomalu mizeli.
Vždyť já mizím, to umírám?
Neee, co se to děje já ještě nechci pryč.
Už mám vidět jen kousek těla a najednou nic.
Tma...
---End---
Ono se dá vzpomenout na tohle?
To není možné.
Vlastně vím, že existuje něco, mezi nebem a zemí...
Je to překvapující.
Tohle nikomu nesmím říct, mysleli by, že jsem se zbláznil.

---Alexy pohled- Flashback---
Seděla jsem u jeho postele.
Cítila jsem chlad, nevím proč.
Jako by něco položilo ruku na mé rameno.
Okamžitě jsem ucukla a otočila se.
Nikdo tam nebyl.
"Už mi asi fakt hrabe," řekla jsem potichu.
Nevím co to bylo a nejsem si jistá, že se mi to zdálo.
Co když ne?
Co by to teda mohlo být?
Radši už na to nebudu myslet...
-
Znovu, stalo se to znovu.
Asi fakt patřím do nějakého blázince nebo nevím.

---End---

---Alexy pohled---
Přesně tohle je to, co mě děsí.
Je to nereálné, strašidelné.
Jako kdybych byla blázen.
Vyrušila mě Zoe.
"Heeej Alexo, vnímáš?" zeptala se Zoe.
"Eh, promiň... Zamyslela jsem se, co si říkala?" odpověděla jsem nazpět.
"Ale nic, jdeme?" zeptala se.
"Jojo," řekla jsem a šli jsme.
-

Co to sakra je?
Viděla jsem něco v dálce.
Vypadalo to jako malé plamínky v písku.
Svíčky?

Šli jsme pomalu k tomu blíž a blíž.
"Zoe? Někomu to zkazíme, pojď pryč..." řekla jsem, ale ona mě ignorovala.
Šla pořád blíž a blíž.
Zastavila se těsně u cestičky ze svíček a růží.
Cesta vedle do nedohledna, za "roh."
V tom se spustila muzika.
Moje oblíbená písnička!
Co se to tady sakra děje?!
Zoe na mě pokynula rukou, abych šla po cestičce ze svíček dopředu.
Nechápala jsem nic, ale šla jsem...

(DĚLEJTE ŽE UŽ SE STMÍVÁ JO? :D ZÁPAD SLUNÍČKA- SKORO CELÉ ZAPADLÉ:D)
(SONG- ano, ten text tu prostě musí být :3 )

You and I,
We're like fireworks and symphonies exploding in the sky.
With you, I'm alive
Like all the missing pieces of my heart, they finally collide.

So stop time right here in the moonlight,
Cause I don't ever wanna close my eyes.

Without you, I feel broke.
Like I'm half of a whole.
Without you, I've got no hand to hold.
Without you, I feel torn.
Like a sail in a storm.
Without you, I'm just a sad song.
I'm just a sad song.

With you I fall.
It's like I'm leaving all my past in silhouettes up on the wall.
With you I'm a beautiful mess.
It's like we're standing hand in hand with all our fears up on the edge.

So stop time right here in the moonlight,
Cause I don't ever wanna close my eyes.

Without you, I feel broke.
Like I'm half of a whole.
Without you, I've got no hand to hold.
Without you, I feel torn.
Like a sail in a storm.
Without you, I'm just a sad song.

You're the perfect melody,
The only harmony
I wanna hear.
You're my favorite part of me,
With you standing next to me,
I've got nothing to fear.

Without you, I feel broke.
Like I'm half of a whole.
Without you, I've got no hand to hold.
Without you, I feel torn.
Like a sail in a storm.
Without you, I'm just a sad song.

Without you, I feel broke.
Like I'm half of a whole.
Without you, I've got no hand to hold.
Without you, I feel torn.
Like a sail in a storm.
Without you, I'm just a sad song.
I'm just a sad song.  

We the kings- Sad Song.

---Petrův pohled (mezitím)---
Za chvíli by se vše mělo uskutečnit.
Cesta ze svíček a lístků růží.
Co když však nepůjde dál?
To se může taky stát.
Mám strach, že se něco pokazí.
Jako bych to cítil v kostech.
Zbývá mi jen doufat.
-
Spustila se hudba.
Znamená to, že jsou tady.
Už jen okamžik.
Můj strach nebo nervozita by se tady dal krájet.
Bojím se jako nikdy.
Už jde...

---Alexy pohled---
Vydala jsem se po té cestě a přitom mi hrála hudba.
Prozpěvovala jsem si do té písničky a šla jsem.
Za chvilku zajdu za roh.
Mám strach, vůbec nevím, co to znamená.
Co tohle všechno má být?
Kdo to zorganizoval a proč?
Nechala jsem otázky otázkami a šla jsem.
Stála jsem těsně před rohem, za který musím zajít.
Nadechla jsem se vykročila.
Podívala jsem se směrem, kterým vedla cestička.
Stála tam postava.
Kdo to je?
Podívala jsem se jasněji.
To není možný!
Vždyť tam stojí Petr.
Co to sakra znamená?
Copak nikdo nechápe, že jsem sem utekla, před tím, co by mě čekalo doma?!
Z očí se mi spustili slzy.
Šla jsem pomalu dál,  k němu.
Po cestě byli všude repráčky, kde pořád hrála moje oblíbená píseň.
Došla jsem pomalu k němu.
Z očí mi pořád tekli slzy, koukala jsem se do země.
On se usmíval, dokud si nevšiml, že brečím.
Přistoupil ke mě a setřel mi slzy z očí.
"Slzy ti nesluší," zašeptal.
A potom řekl něco, co jsem nečekala... 
Náhoda?
"Řekli jsme už víc, než říct se může,
ty slova co nejde zpátky vzít.
A i když vypálený do kůže,
je máme jako cejch, i s tím jde žít..."
Tohle jsem mu tenkrát řekla.
Přesně tuhle část jejich písně.
On mi to řekl teď, proč?
Co to všechno znamená?

Podívala jsem se na něj.
Jeho oči.
Jako kdysi.
Milovala jsem je a pořád miluji.
Jsou jedinečné..


Ahoooj, máme tady další díl...
Dnes je trošku kratší, omlouvám se...
A navíc je pozdě, ale zítra, max. pozítří tady bude další a myslím, že se máte na co těšit... :)
Děkuji za votes a komenty...
Mějte se, smějte se a čau.... Týna