Nekonečná cesta/ Petr Lexa

Část 57- Cesta vlakem

--- o pár dní později---
To na 4FANS, pořád to nemůžu rozdýchat.
Když jsem se na něj v backtsagi otočila, měl na tváři úsměv, ale né ten jeho upřímný.
Pro ten jeho úsměv bych dokázala vraždit.

Jeho úsměv jsem milovala.
Vždy v něm byla upřímnost, ale teď?
Byl falešný, trápil se.
Trápil se, tak jako já.
On proto, že si nevzpomíná a já proto, že nemůžu zapomenout na to co jsme prožili.
Ale co to budu říkat pořád dokola? 
Musím se už vzchopit a jít dál, nemůžu pořád brečet...

Rozhodla jsem se vydat do Pardubic přepadnout Mentičku :D
Dlouho jsem se s ním neviděla, ani na akci, protože přijel déle a míjeli jsme se.
Bylo 9 ráno, vyrazila jsem na vlak.
Lidka je u něj, takže to bude dvojitý překvápko.
Vlak mi jel za chvíli tak jsem nasedla a nasadila si sluchátka.
Měla jsem kupé jenom pro sebe, ale po chvíli když mi přejížděla písnička jsem uslyšela někoho zaklepat.
Podívala jsem se ke dveřím, stál tam Petr.
On mi do obličeje neviděl, já jen kývla.
Vstoupil a když se na mě podíval, poznal mě.
Seděla jsem dál se sluchátky a nijak dál nevnímala.
Slzy se mi vháněli do očí, musela jsem je zahnat.
Jak je to možný, že se teď pořád potkáváme?
Když jsem se na něj podívala, všimla jsem si jak mě pozoruje.
Dívali jsme se sobě do očí.
Udělal bolestnou grimasu, odvrátila jsem pohled.
Že by měl stále nějaké bolesti po nehodě?
...

---Petrův pohled---
Mám auto v servisu a máme koncert v Pardubicích.
Rozhodl jsem se jet vlakem.
Všude bylo plno, ale uviděl jsem jedno kupé, seděla tam dívka.
Zaklepal jsem a ona přikývla, že si můžu přisednout.
Položil jsem si věci a prohlédl si jí.
Pak mi došlo kdo to je, Alexa!
Sakra, jak to, že máme na sebe takové "štěstí?"
Nechci jí to ještě zhoršovat
Měla sluchátka a bylo vidět jak zadržuje slzy.
Potom se na mě podívala, koukali jsme si době do očí.
Po chvilce mě začala bolet hlava, udělal jsem bolestnou grimasu a ona odvrátila pohled.
Vzpomínka přišla...

---Flashback---

Neee nevadí, zatím se půjdu projít.... Jdete někdo se mnou?" zeptala se.
"Jááá ne, nevadí Alexo?" řekl Danko.
"Nevadí, a co ty Péťo?" řekla já se nad tím oslovením tak podezřívavě podíval.
"Já půjdu rád," řekl jsem a usmál se.
"Dobřeee, tak já si vezmu mobil a můžeme jít. Jirkooo, půjčíš nám prosím klíče, aby jsme pak nemuseli zvonit?" zeptala se a na něj udělala psí oči, byla u toho k sežrání :D
"Nooo jasně," řekl Jirka, usmál se dal jí ty klíče.
Šel jsem ke dveřím a slyšel jsem jak říká: "Dík" a byla u mě, obuvala se.
Obula si vansky a vyrazili jsme. Procházeli jsme se parkem občas něco prohodili.
Jen jsme tak šli, vypadalo to že přemýšlí a najednou řekla:
"Péťo?? Prosím na nic se neptej a pojď se mnou, můžu ti zavázat oči?" řekla a mě to překvapilo
"Noo tak dobře," řekl jsem a ona mi je zavázala nějakým šátkem.
Někam jsme šli, nevím kam.
"Už se dozvím kde jsme?" zeptal jsem se a usmál se.
"Nee, ale vydrž a uvidíš," řekla mi a já se ušklíbl.
Řekla mi ať se vyzuji z bot, udělal jsem to.
Vešli jsme do nějakého domu.
Šli jsme asi 2x po schodech a potom řekla:
"Teď mě poslouchej, stoupneš si sem a nebudeš si zatím sundávat šátek. Sundáš si ho až přijde čas," řekla a já byl vcelku zmatený.
"A kdy přijde čas?" zeptal jsem se nejistě.
"To poznáš sám, věř mi," řekla a zašla do nějaké místnosti.
Chvilku jsem stál a najednou se celou místností se rozezněla Katarze, Alexa začala zpívat.
Okamžitě jsem si začal sundavat šátek, řekl bych, že byl čas.
Když jsem ho sundal, viděl jsem něco jako malinké nahrávací studio.
Podíval jsem se na ní a pozorně jí poslouchal. 
Zpívala báječně.
Prohlížel jsem si vnitřek té místnosti, kde právě byla ona a zpívala
Až dozpívala tak ke mě došla a já jí okamžitě pochválil.
Pak řekla však něco, co jsem nechápal.
"To tě to pořád nenapadlo?" zeptala se.
"Co?" zeptal se jsem se udiveně,
"Nezdá se ti, že už si tohle místnost někde viděl?" zeptala se opět.
"Noo zdá... A můžeš mi říct jak to víš?" řekl a podezřívavě jsem se na ní koukl  výrazem: co to sakra ???
"Nenapadlo tě se třeba otočit Peťulko?" řekla takovým nevinným hlásek a usmála se.
Nadechl jsem se a otočil se.
Pak jsem uviděl něco, co mi vyrazilo dech.
Bylo to studio, studio Mexx.
Docvaklo mi to, ona...Ona je ta, co se celou dobu skrývá, ona je Mexx.
Podíval jsem se na ní s otevřenou pusou a řekl:
"No to je pecka...Ty jsi vážně Mexx?" 
...
---End---

Další vzpomínka.
Nemýlil jsem se, ona je Mexx.
Bolest hlavy ustupovala a všiml jsem si, že mě Alexa pozoruje.
Většinou když mám vzpomínku tak mám zavřené oči a trošku cukám hlavou, nedá se to ovlivnit.
Musel jsem vzpomínat opravdu dlouho, protože jsme měli za chvilku vystupovat.
Seděli jsme v kupé, nepromluvili jsme spolu a čekali až budeme moct vystoupit...
Než jsme se nadáli tak jsme byli v Pardubicích.
Alexa popadla svoje věci a vystřelila z kupé jak raketa.
Já vzal svoje a pomalu odešel...
Když jsem vyšel ze vlaku, Alexa už tam nebyla.

---Alexy pohled---
Musím říct, že tohle byla nejdelší hodina v mém životě.
Né, že bych ho neviděla ráda, ale prostě radši bych ho měla se všemi vzpomínkami...

Už jsem skoro před budovou kde má Honza studio.
Vcházím před dveře, slyším tam Honzu, Lidku i Tomáše (Dogga)
Zaklepu a slyším jak Honza křičí:
"Pizaaaaaaaaa," a slyším běh.
Jak už má natrénováno tak aniž by se podíval mi podal peníze a měl nastavené ruce na krabice.
Když viděl, že mu je asi nepodám tak se na mě podíval, ale to už jsem byla já v záchvatech smíchu,
"Alexooooo," řekl a zvedl mě do vzduchu.
"Ahoj Honzíku," řekla jsem a objala ho hned jak mě položil na zem.
Potom jsme vešli do studia kde jsem se objala s Lidkou a Tomem.

...
---Cesta domů---
Strávili jsme spolu celý den.
Užila jsem si spoustu srandy, zapomněla jsem na všechny starosti.
Teď je 8 večer a já razím společně s Lidkou vlakem domů.
Povídáme si  všem možném.

Slyšela jsem kroky na chodbičce vlaku, myslela jsem si, že jde průvodčí, ale v tom jsem ho zase uviděla.
Šel okolo a hledal místo, kam si sednout.
Vlak byl narvaný k prasknutí, nalezli jsme do kupé kde zrovna někdo vystupoval.
Všiml si nás, smutně se podíval a šel dál.
"Nenechám ho stát," řekla jsem a otevřela dveře od kupé.
"Petře," zavolala jsem a on se otočil.
"Chm?" řekl se sklopeným pohledem.
"Pojď si sednout, jinde místo není," řekla jsem a mávla rukou ať jde.
Oči se mu rozzářili.
Když vešel tak Lidka koukala trošku překvapeně, ale nechala to být.
Chvíli jsme si povídali a v tom jsem si všimla toho, čeho odpoledne.
Udělal bolestnou grimasu a zavřel oči...

---Petrův pohled---
Byl jsem překvapený, promluvila na mě.
Trošku jsme si povídali, bolest hlavy.
SAKRA! Teď ne! 
Zavřel jsem oči.
"Petře? Jsi v pořádku?" řekla ustaraně Alexa.
Přikývl jsem a zmocnila se mě další vzpomínka.

---Flashback---
Zazpíváááme si?" zeptala se mě a udělala ty její úžasný psí oči.
"Jasněěěě, proč ne," řekl jsem a ona zapnula písničky a zpívali jsme.
Cesta utíkala rychle a za chvíli jsme byli na místě, ve Vodním světě.
---End---

Byla to jen krátká vzpomínka, za což jsem rád.
Holky se ptali, jestli jsem v pořádku tak jsem přikývl.
Alexa nic nepoznala, poznala to jen Lidka, protože to ví, ale nic neřekla.
Nechci, aby to Alexa věděla, zatím...

Další díl, doufám, že se vám pořád líbí...
Už nám zbává minumum do 700 hvězd a máme přes 4,5K přečtení...
Jste neskuteční děkuju :)       Týna