Maybe this is love

20.část

,,Sakra Vio, vstávej už!!" Křičela mi do ucha Rose, čímž mě úspěšně vytrhla z mých snů.
,,Proč tak ječíš? A co vůbec děláš v mém pokoji?" Zeptala jsem se ještě ospalým hlasem.
,,Že by bylo ráno? Zvonil ti asi třikrát budík, dokonce se tě pokusila vzbudit i Margaret, ale marně! Za dvacet minut začíná škola, takže být tebou bych se sebou šla něco udělat, protože vypadáš strašně." Odpověděla Rose a zašklebila se na mě.
,,Cože? Dvacet minut?!" Zděšeně jsem se podívala na mobil. Ne, ne, ne, ne! Už zase!
,,Rose jdi do školy beze mě. Vyrazím co nejdřív, hlavně to stihni ty!" Dala jsem ji rozkaz, na který pouze přikývla a poslušně se vydala z mého pokoje.

Rychle jsem běžela do koupelny, kde jsem si pouze vyčistila zuby a rozčesala vlasy. Na to jsem rychlostí blesku běžela k šatníku a oblékla si černé kraťásky a béžové tílko. Nebylo to nic moc, ale na víc jsem neměla čas. Pak už stačilo pouze vklouznout do mých pohodlných tenisek, popadnout tašku a s prázdným žaludkem běžet do školy.

Na chodbách bylo mrtvo a já si připadala jako nějaký vetřelec, který se snaží vyrušit poklidné vyučování. A popravdě? To jsem taky byla. Nejdřív jsem se přezula, a pak jsem zamířila k učebně češtiny. Cestou můj adrenalin nahradil strach z učitelova kázání. Snad nezavolá rodičům, to by mě matka zabila, pomyslela jsem si a vešla do třídy.
,,Ale, slečna Sterlingová nás poctila svou přítomností!" Řekl vážně učitel Detton a celá třída se sborově zasmála. Já jsem pouze sklopila hlavu a doloudala se do své lavice.
,,Speciálně pro vás to zopakuju Violett, dnes mi napíšete slohovou práci o tom, co vás za posledních pár dní naštvalo a zároveň je vám to líto. Nemusíte se bát být upřímná, pokud chcete nepodepisuje se. A teď si pojďte pro papír a začněte už konečně psát."

No tak Vio, musí tu být miliarda věci, co tě naštvala a teď je ti líto! Promlovala jsem sama k sobě. Možná...už to mám. Popadla jsem propisku a začala jsem psát slova, která najednou šla sama od sebe. Čím víc jsem psala, tím víc jsem cítila, jak ze mě padá ta tíha, která ve mě celou tu dobu byla.

,,Tak jo studenti, konec psání. Teď mi všechny práce pošlete dopředu." Rychle jsem dopsala poslední myšlenku a papír jsem podala Izzy, která seděla přede mnou. Sotva měl Detton všechny práce u sebe, trochu je zamíchal a začal je rozdávát. Všichni po sobe začali pokukovat a šlo vidět, že nikomu nebude příjemné, pokud si jejich spolužák přečte takové soukromé věci. Vlastně je to anonymní, uvědomila jsem si, ale ten nepříjemný pocit pořád neustupoval.
Moc dlouho jsem už nad tím nepřemýšlela, neboť přede mě položil profesor jednu z práci. Zvědavě jsem ji vzala do ruky a začala číst.

Co mě štve a zároveň trápí? To bude asi to, že si na nic nemůžu vzpomenout! Když jsem byl ještě u nás ve městě, všichni na mě strašně naléhali. Přátelé se snažili, abych si vzpomněl na všechny super věci, co jsme spolu podnikali. Ale já to nedokážu! Snažím se! Šíleně se snažím, abych to zvládl, ale není to tak lehké! A co je na tom nejhorší? Nikdo mě nechápe! Všichni mi říkají, že mi rozumí, ale nikdo z nich neví jaké to je, když ani nevím kdo jsem! Nevím co jsem měl rád ani co jsem nesnášel! Je to jako zlý sen, že kterého není úniku...

Dál už jsem číst nemohla. Přišlo mi špatné odhalovat další věci, když znám autora téhle práce...
Jen jsem otočila papír na opačnou stranu a koukala před sebe. Nevěděla jsem co mám dělat. Polilo mě horko a já měla strašnou chuť mu pomoct. Nikdy jsem si neuvědomovala, jak to pro něj musí být těžkě. Vždy jsem myslela jen na to, jak je to pro mě nespravedlivé...

,,Pokud jste dočetli, tak mi to prosím doneste." Řekl učitel.
Nebyla jsem připravená, že někdo prolomí to ticho, a tak když Detton promluvil, trochu jsem naskočila a u toho jsem shodila papír se slohovkou od Tobyho, která si našla cestu přesně pod jeho lavici. Ten se pro ni hned nahnul a chystal se mi ji podat. Jenže se na ni předtím podíval. Jakmile si uvědomil, že je to jeho práce, ztuhl. Jen tak seděl na židli a pohledem probodával ten papír. Nedokážu odhadnout, co se v něm teď mísí za pocity. Jen vím, že musím donést ten papír Dettonovi, než si někdo všimne, jak se teď Toby chová. Jenže jak mu mám o ten papír asi tak říct?!

,,Heele podáš mi ten papír? Máme číst jen jednu práci ne dvě." Řekla jsem, jako bych neměla ani tušení o tom, že to napsal. Chvíli mě jen tak pozoroval, ale nakonec mi papír podal a já ho šla rychle odevzdat.

Když jsem se vracela do lavice, vypadalo to, jako by se mě chtěl na něco zeptat. Jenže k tomu už nedostal příležitost, protože zazvonilo a já neváhala ani chvíli. Vzala jsem si tašku, popadla jsem Izzy a dotáhla jsem ji rychle na dívčí záchody.

,,No to snad ne!" Tohle byla první reakce Izzy, jakmile jsem jí řekla, co všechno se od včerejška stalo. Jediné co jsem vynechala byl obsah Tobyho slohovky. Nebylo to tím, že bych si myslela, že to hned všem Izzy řekne. Bylo to tím, že se mi zdálo, že nemám právo to vědět, natož abych to ještě někomu říkala.

,,Izzy co mám teď dělat?" Zeptala jsem se trochu zoufale své kamarádky.
,,Prostě jen..." Svou větu bohužel nemohla dokončit, protože někdo přišel na záchodky. A nebyl to jen tak někdo. Byla to Maddie, které došlo, že jsme přestaly mluvit poté, co přišla.

,,Zase vy dvě? Zdá se mi to, nebo jste poslední dobou úplně všude?" Neodpustila si Maddie jednu ze svých poznámek. Já jsem si nad tím jen povzdechla, ale Izzy vypadala, že se neudrží a vrhne se na ni.

,,Neboj, už odcházíme." Řekla jsem klidně a popostrčila jsem Izzy ven.
,,Jak já tu holku nesnáším!" Procedila Izzy skrz zuby.
,,Podívej, taky to není zrovna moje nejlepší kamarádka, ale nesmíme dovolit, aby nás nějak rozhodila!" Pousmála jsem se na ni.
,,Máš pravdu Vio. Tahle holka nám za to nestojí. Ještě k tomu zdá se, že ty máš o dost větší problémy." Řekla a kývla směrem k mé skříňce, o kterou byl opřený Toby.

Takže na začátek bych se chtěla omluvit, že dlouho nebyla kapitola, ale bohužel nebyl ani nápad :/
Možná jste si všimli, že jsem mezitím změnila cover. Tak co na něj říkate? :)
Samozřejmě mě potěší každý vote a komentář ;)