Maybe this is love

5.část

Devět dní uteklo jako voda a já jsem celou dobu přemýšlela jen nad tím, že s každý dnem, s každou minutou a s každou sekundou jsem blíž k tomu, kdy se začne všechno měnit.

Ten den mě vzbudila Margaret, když mi donesla snídani do postele, která obsahovala tři palačinky a zelený čaj. Taky tam byl napsaný vzkaz na lístečku: Rychle, ale pečlivě se nachystej. Budu na tebe čekat před budovou Míru za čtyřicet minut.

Koukla jsem se na hodiny a zjistila, že už teď nestíhám. A tak jsem hbytě vyskočila z postele, šla si vyčistit zuby a pleť a zároveň jsem si dala vlasy do culíku. Pak jsem se přesunula k šatníku. Co si mám na sebe obléct, když to beru za jeden z nejhorších dnů vůbec? Bingo! Popadla jsem ty černé šaty s krátkou sukní a polodlouhým rukávem. Obula jsem se do šedých matných lodiček a vzala si tmavou malou kabelku. Člověk by ani neřekl, že se to dá tak rychle stihnout, ale po mé dlouholeté praxi se už ani není čemu divit.

Další výhodou bylo, že bydlíme tak blízko budovy Míru. Cestou jsem viděla spoustu dívek a chlapců, jak jdou s úsměvy na tváři a s nedočkavostí vyrytou v obličeji. Všichni byli slavnostně vystrojení, protože kdo ví, dnes možná zahlédnou lásku svého života.
Jediná já jsem šla v černé jako na pohřeb a ani můj výraz v obličeji nenaznačoval nadšení.

Všimla si toho i matka, když mě už z dálky propalovala pohledem. Jakmile jsem se k ní konečně doloudala, jen zavrtěla hlavou a mlčky jsme se vydaly ke vchodu.

Tahle budova byla obrovská a celá bílá. Nechodila jsem zde moc často, ale pokaždé mě fascinovalo, jak to tady dokážou udržet tak perfektně čišté. Taky si pamatuji, že to tady bylo i vcelku prostorné, ale teď tu stojí tolik lidí za sebou, že by vám trvalo pár desítek minut, než by jste se dostali na druhý konec.

Zanedlouho k nám přiašla vysoká paní z organizace projektu a ukázala mi na jednu z osmi místností, kam mám jít.
Poslušně jsem přikývla a nechala ji, aby se věnovala i ostatním, kteří vypadali většinou zmateně a nebo rovnou vystrašeně.

Já už jsem to chtěla mít pouze za sebou, abych se mohla zpátky vrátit do svého poklidného života, který ačkoliv nebyl dokonalý, byl můj.

Bohužel, dveře místnosti se nakonec přece jen otevřely a já ,bez jakéhokoliv rozloučení s matkou, vešla dovnitř.

Díky za přečtení ;)
Taky mě moc potěšíte nějakým tím komentářem s vašim názorem :)