Maybe this is love

4.část

Když jsem konečně odvrátila pohled od těch slov v dopise, uviděla jsem, jak se na mě matka usmívá, počkat ona se usmívá?

,,Už se těším, až se do projektu zapojíš." Řekla hlasem, který jsem u ní nepoznávala. Na co se může těšit?? Na to, že na dva měsíce vypadnu z domu??
Hned mě přešel hlad a já jsem naštvaně odešla do pokoje v doprovodu hlasitého bouchnutí dveří.

,,Jak se opovažuje takhle se chovat? Takhle jsme ji přeci nevychovali!" Zaslechla jsem matčin typycky naštvaný hlas. Je až ironické, že vůbec pronesla takovouhle větu. Ona mě totiž rozhodně nevychovala.

Nejsem ten typ, co by hned začal brečet a tisknout se někde v rohu kvůli hádce s matkou.
Já se život v téhle rodině rozhodla řešit jinak. Malbou. Beru plátno, stojan, suché pastely a zkouším vyjádřit, co se to ve mě odehrává za pocity. Je tu červená, která značí zlost, modrošedá, která značí smutek a žlutá, barva kterou jsem na tenhle způsob malby ještě nepoužíla. Ta totiž značí adrenalin v těle poté, jak jsem se zachovala.
Pro všechny asi bude pocit hádky s matkou už známý, ale pro mě, pro tu šedou myš, co se snažila dělat vše tak, jak se má a vždy držela jazyk za zuby, to bylo něco nového a pravda je, že se mi svým způsobem líbilo.

Když jsem se po dokončení mé abstraktní malby šla kouknout, jak to vypadá s obědem, vůbec mě nepřekvapilo, že za plotnou v kuchyni vidím Margaret, už poměrně starou služebnu s dlouhými rezavými vlasy a vždy vřelým úsměvem.
,,Jídlo bude za dvacet minut Vio." Zavolala na mě, když mě uviděla vcházet do kuchyně. Rozhodla jsem se, že ji trochu pomůžu a prostřu stůl.

Zbytek dne jsem byla v celku nepoužitelná, a tak jsem zalezla zpátky do své postele s knihou a ponořila jsem se do jiného světa, neboť ten můj mi začal hodně lézt na nervy.

Tak tahle část byla celkem o ničem, jen jsem chtěla, abyste lépe poznali Viu :)
Budu moc ráda za komentář nebo vote ;)