Ten od vedle

42.Díl

Louis:

"Pane Tomlinsone, neměl by jste brzdit?" Zeptala se moje nová španělská hospodyně. Maria Garcíez. Najal ji můj nový trenér a taky mě donutil si koupit tuhle vilu. Sám bych to tu poklízet nezvládl. Dělalo mi problém uklidit i v tom malém krcálku a ne tak tady v takovém království. Vlastně ani nevím k čemu mi to je.

"Nebojte se. Někdy člověk vypnout musí." Lehce arogantně jsem se pousmál a napil se už asi dvoutisícáté skleničky whiskey. Po třetí jsem to přestal počítat a moje mysl už byla částečně zatemněná.

Mou novou honosnou vilou se rozezněl ten zvláštní zvonek, na který si ještě nemůžu zvyknout. Otráveně jsem si pro sebe něco zamručel a podíval se na Mariu. "Mám jít otevřít, pane Tomlinsone?" Zeptala se a přeměřovala si mě zvláštním odsuzovačným pohledem. Určitě si myslí, že jsem jedna z těch hloupých hvězdiček. Ale asi má pravdu..

"Buďte tak hodná." Řekl jsem a znovu si dolil, přičemž jsem to do sebe hned kopl. Netrvalo to ani dvě minuty a Maria přicházela do obýváku, kde jsem přebýval a za ní šel někdo, kdo díky extrémně vysokým podpatkům velmi hlasitě klapal. Odložil jsem skleničku a podíval se směrem doleva. Možná to bylo tím alkoholem, ale měl jsem pocit, že mám halucinace. Na těch krásných určitě velmi drahých podpatcích stála pro mě velice známá krásná bruneta. Eleanor. Eleanor Styles.

"Mám vás nechat o samotě?" Zeptala se Maria. Přesunul jsem svůj pohled na snědou stařenku a pokýval.

"Můžete odejít domů. Děkuju." Řekl jsem tiše.

"Ale ještě nemám dodělanou tu-"

"To je jedno. Prostě odejděte." Řekl jsem protivně. Co tu Eleanor chce? Lépe řečeno.. co po mně chce?

Maria jen pokývala hlavou, okamžitě si vzala svou tašku a odešla. Zvědavě jsem svůj pohled přesunul na brunetu, která stála postávala na prahu s úsměvem na tváři.

"Co tady chceš?" Zeptal jsem se tiše a sjel ji pohledem od hlavy až k patě. Měla na sobě světle růžové šaty s velkým výstřihem. Ty šaty byly samozřejmě menší velikosti než potřebovala.

"Navštívit tě, Louisi." Zářivě se usmála a ladně ke mně nakračovala.

"Jen tak?" Pobaveně jsem se zasmál. "Tomu sama nevěříš."

"To máš pravdu." Stoupl si přede mně a taky se zasmála. "Slyšela jsem, že jsi tu tak sám a náhodou mi zbyly peníze na letenku. A náhodou jsem byla za tvým bývalým spoluhráčem Liamem a řekl mi, kde tě najdu."

"Liam? Aha.." Neměl jsem chuť ani náladu to rozebírat, protože jsem byl velmi připitý.

"No a tak jsem si říkala, že tě navštívím a udělám ti trochu radost, Lou." Roztomile se zaculila a obkročmo si na mě sedla.

V tomhle stavu jsem si vůbec neuvědomoval, jak se po tomhle budu cítit potom, ale hlavní teď bylo využít toho, co se pro mě chystala udělat. Rychle jsem jí svlékl ty uplé šaty a ona sama z nohou zkopla boty. Rozepnul jsem jí podprsenku a ještěže nebyla potřeba sundávat kalhotky. Žádné neměla. Sundala ze mě tričko a pomohla mi s kalhotami i boxerkami. Tohle všechno netrvalo ani pět minut. Žádná předehra, nic. Tvrdě jsem do ní vnikl a ani si neuvědomil, že jse u sebe neměl ani žádný kondom.

Harry:

"Jsi si jistý, že tam chceš jít?" Vykřikl Nick po několikáté. Opět jsem byl ten slaboch Harry a nedokázal jsem si pro sebe nechat žádné tajemství. Řekl jsem mu, že to nebyla máma, ale Liam Payne. Taky jsem mu řekl úplně o všem, co mi řekl.

Samozřejmě, že mi to okamžitě zatrhl, ale já mu i přes všechny jeho nářky pověděl, že za tím chlápkem budu, protože potřebuju práci. Nemám ani maturitu a je zázrak, že bych mohl pracovat pro tak vlivnou firmu, jako byla tahle. Modelingová agentura. A já měl dělat asistenta nejznámějšího fotografa v Londýně. Tohle jsem nemohl zahodit!

"Prostě tam jdu. Tohle mi nezakážeš. Nejsi můj otec!" Zamračil jsem se a šel jsem se obouvat.

"Chceš mít sice skvělou práci, ale vypadat jako ubožák? Sehnal ti ji tvůj bývalý a tobě to nevadí? Nebo ti to spíš lichotí? Nevyznám se v tobě, Harry."

"To já v sobě už dlouho taky ne. Ale asi mu na mně ještě záleží." Pousmál jsem se s mírnou nadějí v hlase. Jsem snílek a snílkem taky zůstanu. A pořád budu ve skrytu duše doufat, že si pro mě Louis přijede na bílém koni. Dobře, na koni asi ne, ale v bílém Ferrari by mohl.

"Nemyslím si, Harry. Nenalhávej si něco, co už je dávno pryč." Řekl Nick protivně.

"Proč jsi tak zlý? Nemůžeš mě nechat doufat? Taky bys doufal."

"Taky pořád doufám. Že přijdeš k rozumu." Odsekl a otočil se s úmyslem jít do kuchyně. Jen jsem nad ním pokroutil hlavou a šel jsem ven.

Netrvalo to dlouho a já došel k autobusové zastávce. Cesta přelidněným autobusem trvala asi dvacet pět minut. Dalších dvacet minut mi trvalo, než jsem i přes to velké bloudění dorazil do firmy. Budova to byla už na první pohled krásná a všichni lidé v ní vypadali upraveně a možná i trochu povrchně. Měl jsem malé zpoždění, ale fotograf, který si mě měl najmout si toho asi ani nevšiml.

"Co chceš, nemám čas." Odfrkl a sjel mě pohledem. Dnes jsem si dal na sobě záležet. Tmavě modrá značková košile ještě od Louise, černé džíny a hnědé body jako správný anglický gentleman.

"Měl jsem vám zavolat." Ukázal jsem mu vizitku se vzkazem, kterou mi dal Liam.

"Aha, Harold! Jsem Mike. Mike Mercier." Najednou se mile pousmál. Ach ta změna chování..

"Já vím. Mimochodem stačí Harry." Úsměv jsem mu lehce a možná i trochu vystrašeně oplatil a podali jsme si ruce.

"Víš co? Nemám čas. Musím letět na focení a ani nemám náladu na pohovor. Zítra přijď na půl devátou a rovnou začneš. Platí?" Zeptal se dominantně a já jen pokýval hlavou. Věnoval jsem mu jeden z mých úsměvů, ale to už odcházel. Měl jsem chuť si minimálně desetkrát radostí poskočit do vzduchu. Taky jsem měl chuť se o tu radost s někým podělit, ale nebylo s kým. Nick z toho asi štěstím bez sebe nebude..