Ten od vedle

36.Díl

Jak už jsem psala u Stepbrothera, přidávat budu pouze o víkendu, protože v týdnu nemám čas. Chtělo by to více komentářů, miláčci. <3 Ale stejně moc děkuju. <3

Harry:

Zapínal jsem si knoflíčky u své nové košile s květinovými motivy a koukal jsem na sebe do zrcadla. Poslední dobou přecházím z triček na košile a začíná se mi to dost líbit.

Louis vyšel z koupelny a pousmál se na mě. "Jdeme?" Usmál jsem se a šel k němu. Přitáhl si mě za pas blíž k sobě a já lehce zčervenal. Nikdy si na jeho pozornost nezvyknu. Je to jako pohádka, která se mi zdá. A každou chvíli se stoprocentně probudím a vynadám mamce za to, že mě vzbudila.

"Strašně moc ti to sluší." Políbil mě na krku a rozepnul mi pár knoflíčků u krku a na hrudi, jako tenkrát u něj na party, když jsem o něm jen snil.

"Moc lžeš, Tomlinsone." Šeptl jsem a přitulil se k němu.

"Nelžu. A pojďme, Paříž nepočká." Zavrněl a přes třičko si ještě přehodil mikinu s kapucí a do kapsy si vzal značkové sluneční brýle. Neexistuje na něm nic, co by nemělo nějakou drahou značku. Ale chápu to. Je to slavný fotbalista, může si to dovolit.

Propletl si se mnou prsty a vyrazili jsme do ulic. Byl jsem trochu jako zmatená ovce, co utekla ze stáda, ale Louis mě vedl. Asi to tu už trochu znal. Vyzná se lépe než já. Asi je to i tím, že je o deset let starší.

Zatím Louise nikdo nepoznal, takže jsem se k němu mohl alespoň trochu tulit. Asi bych to nevydržel, kdybych nemohl. A Louis by zase nepřežil, kdyby ho někdo poznal. Známý fotbalista a gay? To přece nejde dohromady.

Kdyby tohle zjistila máma nebo Eleanor, zabily by mě. Nevím, která by mě uškrtila a zakopala do země dřív. Ale nejspíš by to byla moje sestra.

Nasedli jsme na metro. Jízda trvala asi sedm minut. Louis měl skloněnou hlavu k zemi a držel si mě u sebe. Všude bylo moc lidí a já měl pocit, že z toho chytnu panický záchvat.

Vystoupili jsme a šli jsme ven. V tom se přede mnou objevila noční Paříž, Seina a především osvětlená Eiffelova věž. Málem jsem samou radostí vypískl a pověsil jsem se Louimu okolo krku. "Děkuju, děkuju, děkuju!" Vykřikl jsem a Louis se smál.

"Doufám, že jsi rád." Políbil mě na tvář a objal mě.

"To si piš, že jsem! Nic krásnějšího jsem nikdy neviděl." Usmál jsem se a šťastně jsem se k němu přitiskl.

"Nevadí ti, že nepůjdeme přímo tam? Nahoru? Mezi všechny ty lidi?" Ozval se provinile Louis.

"Nevadí. Jsem rád, že jsi mě sem vzal, Lou. Nepotřebuju jít přímo tam." Uklidnil jsem ho svými slovy a dál jsem ho objímal a koukal na tu nádheru kolem sebe.

Dlouhou chvíli bylo ticho, dokud Louis nestiskl mou ruku. "Miluju tě." Řekl velmi tiše a skoro neslyšně. Moje uši by ale nikdy nic takového z jeho úst nepřeslechly.

Rychlostí blesku jsem se k němu otočil a překvapeně jsem vydechl. "Cože?"

"Cože?" Koukl na mě jako by se mi to, co řekl právě zdálo. Jako by to byl výplod mé bujné fantazie. Já to ale moc dobře slyšel.

"Co jsi to řekl?" Pousmál jsem se a kousl se do rtu. Vážně řekl to co řekl? Chtěl jsem samou radostí skákat sto metrů vysoko.

"Miluju tě, Harry." Zašeptal a přitáhl si mě blíž. Koukal mi do očí a já se červenal a děkoval za tmu. I když při osvětlení z lamp to musel poznat.

"Já tě miluju víc, Louisi." Do očí se mi nahrnuly slzy a oba jsme se šťastně usmívali. Přitáhl si mě ještě blíž, pokud to vůbec šlo a políbil mě. Přitiskl jsem se na jeho rty, které jsem si tolik zamiloval a začali jsme se líbat. Ne jako vždycky. Tentokrát jinak. S citem a jako bychom si chtěli dokázat lásku k tomu druhému.

Na tomto místě jsme vydrželi asi hodinu. Udělali jsme si pár společných fotek na památku a já si postěžoval na svůj mobil. Louis už měl v plánu mi navrhnout, že mi koupí novej, ale já ho včas zastavil. Tyhle milodary mě už začaly štvát.

Potom jsme se přemístili do restaurace na rohu úzké uličky, kde nebylo moc lidí a já nám objednal. Louis se všude snažil schovávat jak nejvíc to šlo. Musel jsem to pochopit, ale stejně se mi to nelíbilo.

Celou večeři jsem mluvil hlavně já. Louis se zaměstnával tím, že se pomalu ládoval a druhou rukou jemně hladil tu mou. Nemohl jsem ho přestat sledovat. Fascinoval mě každou chvilku, kterou jsem s ním trávil. Přijde mi, že s ním všechno moc rychle utíká.

"Zaplatíme." Zamumlal Louis na číšníka. Musel být na všechny tak odměřený a protivný? Občas ho nechápu.

Začal jsem vytahovat bankovky, které jsem si v Londýně přeměnil a Louis mě chtěl zastavovat. "Zaplatím to." Zasmál se pobaveně.

"Nemám miliony jako ty, Lou, ale chudák nejsem." Zamumlal jsem trochu uraženě. Už mě to vážně štvalo.

"Tak to nemyslím, ale nechápu, proč bych to nemohl zaplatit. Chci ti dopřát všechno, co chceš a potřebuješ." Pohladil mě na tváři a omluvně se usmál.

"V tom ti nebráním, ale nech mě někdy alespoň něco zaplatit. Zkus si představit, jak se cítím." Řekl jsem a on přikývl. Byl jsem rád, že konečně jednou neodporuje.

Když jsem to za nás zaplatil, tak jsme odešli opět přitisknutí na sebe. Chvíli jsme se procházeli a obdivovali krásné, útulné a staré uličky. Po té jsme se přesunuli zpátky na metro a na hotel. Bylo už určitě pozdě, ale Louis mi slíbil, že ráno budeme vyspávat.

...

Pomocí karty jsem odemknul dveře od našeho hotelového pokoje a Louis si konečně svlékl to svoje skrývací oblečení. Usmál jsem se, když si svlékal i tričko. To se mi líbilo.

"Co koukáš? Taky by sis to měl sundat, baby." Usmál se a já se kousl do rtu.

"A co když se mi nechce?" Zasmál jsem se tiše a šel jsem k němu blíž.

"V tom případě to rád udělám za tebe." Usmíval se a přitáhl si mě ještě blíž. Začal mi rozepínat knoflíčky a já jsem se nechal. Moje nová košile spadla na podlahu a já byl v tom okamžiku povalený na postel..