Ten od vedle

26.Díl

Louis:

Ani na minutu jsem neváhal a Zaynovi to típnul. Neměl jsem náladu s ním za to, co udělal mluvit, i když mi v tuto chvíli byla Eleanor ukradená. Tu noc jsem už neusnul. Harry se rozhodl ignorovat moje telefonáty a já po pár dnech začal jeho rozhodnutí respektovat.

Pokud jsem neměl trénink, nebo jsem nebyl někde na cestách, tak jsem ho každé ráno za oknem tajně špehoval. Začínal jsem mít pocit, že opravdu šílím. Měl bych se jít nechat vyšetřit nebo je v pořádku, když na někoho myslíte dvacet čtyři hodin denně a když je ten někdo o deset let mladší, než vy? Myslím, že ne.

Se Zaynem jsme si to po pár týdnech nějak vyřešili a dohodli jsme se, že bude nejlepší, když si nějaká Eleanor půjde po svých. I když i ona někdy stála za nějaký ten malý pohled, když procházela kolem mého domu.

Říkal jsem si, že všechno jednou skončí a stejně tak i moje myšlenky na to kudrnaté dítě. Bohužel to bylo den ode dne horší. Jednoho rána jsem ho uviděl jít ráno do školy s tím blonďatým skřetem, který nechyběl na poslední večeři u Stylesů, kde jsem byl. Tohle mě opravdu rozzuřilo. Drželi se za ruku jako by spolu doopravdy chodili. Jediné, co mě utěšovalo, bylo to, že Harry nevypadal extrémně nadšeně.

Od té doby spolu chodili do školy každé ráno. Jednoho rána jsem se opravdu vytočil a jen v boxerkách a dlouhém tričku rychle vyletěl, jakože pro poštu.

„Ahoj." Odkašlal jsem si a věnoval jim pohled. Především Harrymu. Oslovený se otočil a ihned po něm i ten blonďák. Jak jen se to jmenoval.. Niall? Asi jo.

Vykulil na mě ty svoje překrásná zelená kukadla. „A-Ahoj." Řekl tiše. Nedalo mi to a musel jsem se pousmát. Za ty dva měsíce a dva týdny možná i vyrostl ještě o trošku víc. Možná se mi to jen zdálo. Omámeně jsem ho sledoval a vypadly mi i noviny z ruky.

Než jsem se stačil vzpamatovat, tak mi je ten blonďák podal. „Díky." Odsekl jsem a věnoval mu krátký pohled. Samozřejmě jsem se ihned zase podíval na Harryho, dokud jsem si mohl pohled na něj užít.

„My-my musíme jít nebo.. nebo přijdeme pozdě na hodinu." Řekl Harry tím svým dokonalým chraplákem. V tuto chvíli mi došlo, že jsem úplně v prdeli.

Tiše jsem přikývl a podíval se na Nialla, protože jsem věděl, že ten se chytne. Měl jsem to docela dobře promyšlené. „V pátek pořádám party. Můžete přijít, jestli chcete." Zkusil jsem se pousmát a koukl jsem na jejich propletené ruce. V tu chvíli mi úsměv povadl.

„Rádi. Že Hazz?" Zaculil se na Harryho a slíbili, že přijdou. Tedy Niall to slíbil za oba. Žádnou party jsem neplánoval, ale nějakou záminku, kde bych ho viděl, jsem mít musel. S těžkým oddechnutím jsem se vracel domů, kde jsem se rozvalil na gauč a asi dvě hodiny potom jsem hypnotizoval strop s jeho obličejem před sebou. Srdce mi pořád bilo jako splašené.

Kdy se ze mě stal takovej magor?

Harry:

Celý den jsem neustále přemýšlel nad Louisem. Proč nás pozval? Neustále jsem nad tím přemýšlel, ale nenapadalo mě nic, co by mi dávalo odpověď. Taky jsem přemýšlel, jestli mám jít nebo ne, ale Niall z toho byl celý den šíleně nadšený.

Po škole jsem ho doprovodil domů a oklikou jsem to vzal k našemu domu druhou stranou, abych nemusel projít okolo jeho domu.

Odhodil jsem batoh na druhou stranu předsíně, vyzul si svoje nové bílé converse a šel jsem si zapnout televizi, abych měl nějakou kulisu k přemýšlení.

Během hodiny už byli všichni doma a máma nás zavolala k večeři. Rýpal jsem se v jídle a nějak mě nezajímal jejich rozhovor, dokud jsem neslyšel něco o pátečním večeru.

„Mysleli jsme s tátou, že ta večeře je dobrý nápad a už dlouho jsme nikde nebyli." Odmlčela se na malou chvíli a já s El jsme jí věnovali zvědavý pohled. „A taky vám chceme něco oznámit." Rozpačitě se podívala na tátu a ten jen znuděně přikývl.

„Co?" Zeptal jsem se.

„To je teď jedno, Harry. Říkám vám to, abyste si na pátek nic neplánovali." Odpověděla mi mrzutě. Pokýval jsem hlavou, ale po chvilce mi došlo, že je ta party. Chci jít? Já nevím. Doprdele.

„Mami?"

„Co?" Věnovala mi pohled. Nahodil jsem psí oči. Ani nevím proč, ale chtěl jsem tam jít.

„Tomlinson mě a Nialla dnes pozval na party a ona je v pátek. Bude ta večeře dlouhá?"

„Cože?" Vypískla Eleanor. „Já jdu s tebou!" Zamračila se. Otráveně jsem přikývl.

„Nebojte, nebude dlouhá." Řekla a já jen na souhlas přikývl.