Strach jménem láska

9. kapitola

Samuel

Ráno jsem musel vstávat brzy a vzhledem ke včerejšku se mi totálně nechce. Nakonec jsem se ale zvedl a došoural do koupelny. Když jsem se podíval do zrcadla, málem jsem sebou šlehl o zem. Vždyť vypadám jak zombie! Červené oči, rozcuchané a mastné vlasy a nevím co ještě. Přestal jsem se prohlížet a začal s hygienou, a že mám co dělat, protože za třicet minut už musím být v práci.

V práci

Stihl jsem to. Sice jen tak tak, ale to je jedno. V práci na mě čekala horda papíru, smlouv, upozornění, nabídek na spolupráci. Prostě nuuuuuda. Ale dalo se to čekat, když jsem byl dva týdny v nemocnici, a pak ještě chvíli doma a nebyl nikdo, kdo by mě zastoupil. No nic. Dnešek bude hodně nudný,  tak ať to mám rychle za sebou.

Alexandr

Jen tak jsem si ležel na posteli, když tu se ve dveřích objevil můj bratr a šibalsky se usmál.
" Co plánuješ? " zeptal jsem se, aniž bych se zvedl z postele.
"Měl bych?" Odpověděl a usmál se ještě víc.
" Ale máš pravdu. Jen mě tak napadlo, co tu naši "hru" trošku urychlit."
" A to jak?"
" Nooo... mohl bych ho zase napadnout, ale tentokrát.....
"Hmm.... už se bojím, ale tak proč ne. A kdy to chceš provést? " Zeptal jsem se, když dopověděl svůj "ďábelský plán."
" Mohl bych třeba dneska."
" Nějakej nedočkavej ne?" Ušklíbl jsem se.
" Už mě ale taky nebaví čekat,  takže máš mé svolení. " Řekl jsem to nejdramatičtěji jak jsem jen mohl a usmál jsem se. Očividně ho to pobavilo. Za chvíli zmizel z mého pokoje a já mohl spokojeně odpočívat.

Samuel

Celou dobu, co jsem  práci, se mi zdá, že mě někdo pozoruje, ale Když se otočím, nikdo tam není. Je to nepříjemné a nedá se při tom pracovat. Nějak jsem tak přečkal celý den. Konečně mám po práci a můžu jít domů. Otevřel jsem dveře své pracovny a zase jsem pocítil, jak mě někdo pozoruje. Už mě to nebaví! Rychle jsem vyběhl z budovy, kde pracuju a vydal se na cestu domů. Pořád jsem cítil něčí pohled. Pomalu jsem začal zrychlovat. Někdo mě ale chytil za ruku a odtáhl do nejbližší postranní uličky. Podle té sílý jsem poznal, že je to muž. Snažil jsem se mu vykroutit, ale nešlo to. Co se to v poslední době děje! To mě musí pořád někdo napadat? To si rovnou mužů přilepit na záda cedulku "Oběť pro zloděje.  ZDARMA!".
Ten někdo mě přitiskl na zeď a zahleděl se mi do očí. Kdyby mě nedržel, tak bych asi právě spadl na zadek. Přede mnou stál muž, který byl hodně podobný Alexandrovi, ale nebyl to Alexandr.
" Ahoj Sami." Řekl a usmál se. Ale ne takovým tím sladkým úsměvem, ale vražedným úsměvem.
"Od.. odkud znáte mé jméno?"
" Já toho vím tolik Sami." Řekl  a schválně mé jméno protáhl.