Strach jménem láska

3. kapitola

Po dvou týdnech

Uběhly dva týdny od toho incidentu a mě dneska konečně pouští domů. Jak já se těšil. Ten divnej doktor už mi strašně lezl na nervy! Nakonec jsem z něj nedostal ani to, jak vypadal ten chlap, který mě sem donesl. Už se ho ale nehodlám na nic ptát a budu si jen užívat svobodu. A když říkám svobodu, myslím tím opravdu svobodu, protože nemocnice je jen další výraz pro vězení!
......................................................
Doma

Není nic lepšího než pohodlí domova. Teplá postel, vlastní záchod a hlavně normální jídlo. Měl jsem hlad, nebo spíš chuť, a šel jsem si udělat palačinky. Kupodivu jsem doma našel dostatek surovin. Něco mi tu nehraje. Kdy jsem byl nakupovat? Naposledy když jsem pak skončil v nemocnici ne? Rychle jsem běžel ke koši. Sundal jsem víko a podíval se dovnitř. Byla tam igelitka a nějaký papír, který se tvářil jako účtenka. Vytáhl jsem ji a podíval se na datum nákupu. Bylo to v ten den, kdy mě napadl ten člověk!
Uslyšel jsem vrznutí podlahy a pobavený smích. Prudce jsem se
otočil a spatřil toho chlapa z obchodu. "Co tady chcete?! A jak ste se sem dostal? Bylo zamčeno!"
Sypal jsem ze sebe jednu otázku za druhou. Když jsem viděl jeho pobavený výraz, přísahal bych, že jsem musel být celý rudý a z uší mi sršela pára. "Uklidni se." Uslyšel jsem jeho melodický hlas. "Jak bych se asi mohl uklidnit?! Nic nechápu, doma je nákup z toho dne a přede mnou stojí nějaký pobuda a tváří se, jako by se nic nestalo!"
"Pobuda?" Povytáhl jedno obočí.
"Jo pobuda! A vůbec, kdo skra jseš?"
"Ten který tě našel a ten, který tě odnesl do nemocnice."
Zarazil jsem se. "To si byl ty?"
"Ano"
"Fajn, to bych ještě pochopil, ale jak si se sem dostal, a jak si věděl kde bydlím?" Počkat, já mu tykám! "Eh.. omlouvám se, nechtěl jsem vám začít tykat. Já jen... že.
"To je v pořádku. Můžeš mi tykat. Jmenuju se Alexandr."
Jeho jméno je tak krásné jako on sám.... na co to sakra myslím! Vzpamatuj se!
"Já ehm... d-dobře." Vykoktal jsem ze sebe a zrudnul. Proč se v jeho blízkosti cítím tak trapně!
Musel poznat, na co myslím, protože mu cukaly koutky úst.
"Ještě si mi neřekl tvé jméno."
No jo já zapomněl!
"Jmenuji se Samuel." Podivil jsem se, že se můj hlas najednou netřese.
" Krásné jméno." Řekl Alexandr a já zrudl ještě víc, teda pokud to ještě jde. Sklopil jsem zrak a začal si rozpacitě hrát s prsty. Stál jsem tam jak tvrdé Y a nebyl schopen se na něj podívat. Najednou jsem ucítil horký dech u mého ucha a melodický hlas Alexandra, který mi šeptal tichá slůvka.
"Jen jsem se na tebe přišel podívat. Už musím jít, ale určitě se zítra stavím."
Pohladil mě po tváři a odtáhl se. Chtěl jsem ho chytit, ale nahmatal jsem jen vzduch. Překvapilo mě to a rychle se podíval na místo kde by měl být, ale nebyl tam. Nevím proč, ale z očí mi začali téct slzy. Šel jsem si lehnout a pořád na něj myslel. Ani nevím kdy, ale usnul jsem.