Zrozena v temnotě ÚPRAVA

IX. kapitola

Čekala jsem, že se se mnou začne přít, že mám zůstat, ale on jen pokýval hlavou a rozhodil rukama. „Nemůžu ti bránit v tvých vlastních rozhodnutích. Kdybys cokoliv potřebovala, tak mě najdeš tady. Nikam se nechystám." Pak se otočil k plotně, obrátil jemně palačinku a už mi nevěnoval moc pozornosti. To bylo opravdu jednoduché. Proč jsem mu to takhle neřekla už včera. Mohla jsem si ušetřit tuhle trapnou konverzaci a včerejší večer. Jestli si nemyslel, že jsem byla divná, tak byl vyšinutej!

*** 

Radši jsem si nedala snídani, abych se necítila ještě víc provinile, a teď už jsem nastupovala do místního autobusu, který mě měl odvézt domů. Byl prázdný, ale stejně jsem radši zůstala stát. Do ramene mi vystřelovala bolest kvůli té tašce a hlavně té podělané skříňce. Cesta byla neuvěřitelně nepohodlná. Autobus pořád brzdil a házelo to se mnou sem a tam. Možná jsem si měla vážně sednout. Teď už bylo ale pozdě, lidé stihli přistoupit a místa byla obsazená.

Snažila jsem se rozptýlit, a tak jsem se dívala ven a pozorovala kolemjdoucí lidi. Tvářili se bezstarostně. Měli kvádra, šaty, lodičky, tenisky, pejsky, psy, brýle, někomu vypadl kapesník, paní měla tu příšernou silikonovou značkovou kabelku a támhleten pán by se neměl cpát tím mekáčem. Ale všichni lidé měli jedno společné. Koutkem oka jsem registrovala ty záře kolem nich. Měli modrou, šedou, tyrkysovou, někteří i petrolejovou barvu. Například ten kuřák na rohu ulice byl na dobré cestě, jak se odrovnat. Slečna, která právě zaběhla do podchodu, svítila krásnou modrou barvou. Jen podle toho se dalo odhadnout, že jedla zdravě a pravidelně cvičila. Úplně dokonalý vzor. Ale jen malé děti mi dokázaly vyloudit na tváři úsměv. Byl sice trošku pokřivený, ale byl to úsměv. Jejich záře byla všude kolem nich. Ne jako u dospělých. Dospělým se točila spíš kolem hlavy a rukou. Dětem tančila kolem celého těla a vypadalo to, jako kdyby měly tyrkysová a zelenkavá křidélka. Čišela z nich taková energie a život!

Snažila jsem se tedy hledat jenom děti na ulicích, abych vydržela až do konečné stanice. Nakonec jsem vystoupila z autobusu a rozhlédla se kolem. Bar byl zavřený, ulice se hemžily lidmi a mně za posledních osmačtyřicet hodin přišlo, že by se mohlo zase všechno vrátit do normálu. Šla jsem směrem k nábřeží, kde stál Judithin dům. Minula jsem knihkupectví, zeleninu a malý obchod s rybářskými potřebami. Přesvědčovala jsem se, že by všechno mohlo být zase dobré, ale ten pocit v břiše ze včera nezmizel. Mrazilo mě z něj. Musela jsem se pořád otáčet a přistihla se, jak hledám výmluvy, jen abych zkontrolovala, zda za mnou někdo nejde. Byla jsem jako na trní, když jsem se konečně přiblížila k části města, kde stály malé rodinné domky.

„Laylo," zašeptal kdosi z tmavé uličky po levé straně. S polekaným trhnutím hlavy jsem se tam podívala. Ulička prázdná. Pokračovala jsem tedy obezřetně dál.

„Tady," vypískl ten hlas znovu. Tentokrát zprava. Ulekaně jsem se snažila zachytit pohyb přes ulici. Jestli se tam někde neschovává nějaký vtipálek. "Pojď!" zasmál se tajemný hlas skoro těsně u mě. Celá zkoprnělá jsem zůstala na místě a odmítala se otočit. Jenže strach opadl a já se musela sama sobě zasmát. Už mi kapalo na maják. Otočila jsem se. Nikdo nikde. Už jsem se chtěla vydat dál, když uličkou proběhl stín. Zvědavost vyhrála. Opatrně jsem do ní vkročila. Všechny moje buňky mi velely, abych odtud vypadla, ale moje zvědavost byla silnější, než ony. Doslova mě to táhlo do té smrduté uličky, která byla plná přetékajících popelnic. Přiložila jsem si dlaň přes ústa a nos, abych aspoň eliminovala ten nepříjemný zápach.

„Ještě kousek. Čeká tu." Zase ten šeptavý hlas. A tentokrát velice blízko mě. Jenže nikdo tu nestál.

„Kdo jsi?" zeptala jsem se zděšeně.